Sluneční soustava

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Seskupení mnoha těles (planet, planetek, komet a nespočetné množství meteoroidů) vázaných gravitací ke Slunci. Obíhají kolem něj, a to (s výjimkou komet) po téměř kruhových drahách ve směru jeho otáčení. Z pohledu od souhvězdí Draco (tj. severního pólu ekliptiky) je to přímý pohyb, proti směru hodinových ručiček. Stejným směrem se otáčí kolem své osy Slunce a většina planet. Také většina měsíců obíhá své planety v přímém směru. Přímý pohyb většiny těles ve sluneční soustavě je dědictvím po otáčivém pohybu sluneční mlhoviny (viz vznik sluneční soustavy).

V prostoru je sluneční soustava uspořádána do čtyř základních částí:

  1. v samotném středu je Slunce. Je základním zdrojem světla a tepla a je v něm soustředěna převážná část hmotnosti (99,85 %) sluneční soustavy;
  2. planetární soustava, zahrnující devět planet, jejichž dráhy jsou přibližně v jedné rovině. (Pro velkou výstřednost a sklon dráhy, jakož i poměrně malou hmotnost se Pluto někdy k planetám nepočítá.) Prostírá se do vzdálenosti asi 50 AU a je v ní soustředěna asi tisícina celkové hmotnosti sluneční soustavy;
  3. Kuiperův pás komet, kentaurů i planetek. Je zploštělý k ekliptice a lemuje okraj planetární soustavy až do vzdálenosti asi 1000 AU. Z něho se do meziplanetárního prostoru dostávají krátkoperiodické komety. Planetární soustava obklopená Kuiperovým pásem tvoří zploštělou vnitřní část sluneční soustavy;
  4. Oortův oblak komet tvoří vnější kulový obal sluneční soustavy. Prostírá se do vzdálenosti zhruba 2 ly od Slunce. Ve své vnější části přechází do okolního mezihvězdného prostoru a je ovlivňován blízkými hvězdami. Je zásobárnou stamiliard komet, odkud přicházejí dlouhoperiodické komety.Všechny komety Oortova oblaku dohromady přestavují asi miliontinu hmotnosti sluneční soustavy.

Celá sluneční soustava zabírá kulový prostor o poloměru asi 2 ly, tj. asi 120 000 AU. Prostorová velikost sluneční soustavy je určena hmotností Slunce: jeho gravitace sahá až k vnějšímu pomezí Oortova oblaku. Za ním je pak mezihvězdný prostor, v němž se dočasně uplatňují své gravitační síly míjející hvězdy,

Prostor mezi členy soustavy není prázdný, ale je zaplněn různými formami energie. Od Slunce vane do všech směrů sluneční vítr, který s sebou ze Slunce odnáší sluneční magnetické pole. Prostor kolem Slunce zaplněný slunečním větrem a magnetickými siločarami zakotvenými ve Slunci se nazývá heliosféra. Sluneční magnetické pole v heliosféře je převládajícím magnetickým polem ve sluneční soustavě, s výjimkou některých planet a měsíců, které mají své vlastní pole – magnetosféru.

Sluneční soustava je členem velké hvězdné soustavy – Galaxie. Je ve vnitřní části jejího Orionova ramena, vzdálena 30 000 ly od galaktického středu. S okolními hvězdami se v důsledku galaktické rotace pohybuje směrem k souhvězdí Labutě (Cygnus), a to rychlostí 230 km s–1. Vzhledem k okolním hvězdám se pohybuje rychlostí 19,4 km s–1 směrem k apexu v souhvězdí Herkula.

Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje
[CNW:Counter]