Vznik sluneční soustavy
Z Wikina
První vědeckou teorií vzniku sluneční soustavy byla Kantova–Laplaceova teorie. Mnohá její tvrzení se přenesla i do dnešních názorů. Zcela jiným způsobem vysvětlovaly vznik sluneční soustavy tzv. katastrofické teorie, z nichž nejznámější byla Jeansova teorie. Tyto teorie však byly opuštěny, neboť odporovaly moderním pozorováním.
Obsah |
Kde vznikala?
V pozdějším období vývoje Galaxie hvězdy (a jejich planetární soustavy) vznikaly a dodnes vznikají v galaktickém disku. To znamená v blízkosti galaktické roviny, a to ve třetím spirálním ramenu (čili v Orionově ramenu), vzdáleném 30 000 ly od středu Galaxie, na jeho vnitřním okraji.
Z čeho a kdy vznikala?
Podle dnešních poznatků sluneční soustava vznikla před 4,8–4, 6 mld. lety. Stavebním materiálem pro sluneční soustavu byl plyn a prach v chladné mateřské globuli o velikostech menších nez 0,001 mm.
Jak vznikala?
Sluneční globule se pomalu otáčela a smršťovala vlastní gravitací. V jejím středu vznikalo Praslunce. Vnější část globule kolem Praslunce se zploštovala a vytvořila protoplanetární disk. Podobných protoplanetárních disků kolem rodících se hvězd (tedy prahvězd) je známo mnoho (např. ve Velké mlhovině v Orionu, v Laguně a jinde).
Velmi rychlý vítr od Praslunce vymetl z vnitřní části disku lehké plyny: především nejhojnější vodík a helium. Ve vnitřní části disku, do vzdálenosti asi 700 mil. km, zůstal jen prach. Z něho vznikaly před 4,5 mld. let terestrické planety: Merkur, Venuše, Země a Mars. V husté prachové vrstvě rostla zrnka rychle srážkami do velikosti centimetrů a dále. Při setkání k sobě zrna přilnula a tento srážkový růst pokračoval do velikosti mnoha km. Tak velká tělesa – zárodky planet (planetezimály) – se už navzájem přitahují gravitační silou.
Gravitační akrece (tj. seskupování) planetezimál vytvořila žhavé roztavené protoplanety. Teplo na roztavení dodávaly jednak dopadající planetezimály, jednak smršťování, gravitační diferenciace, jakož i vysoká radioaktivita uvnitř protoplanet. Diferenciací klesaly těžké kovy (železo, nikl, chrom, iridium,...) ke středu, kdežto lehké (křemík, hliník, hořčík,...) stoupaly k povrchu. Tak se vytvářela dnešní stavba terestrických planet: těžké jádro ve středu obklopené pláštěm a pevná kůra z křemičitanů na povrchu. Kosmické bombardování představovalo poslední fázi vývoje protoplanet. Středové pevné jádro mají i obří plynné planety.
Ve vnějších částech disku zůstal nejen původní plyn s prachem (z něhož vzniklo jádro), ale byly tam navíc přiváty plyny z vnitřní části disku. Tam vznikaly obří planety (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) z vodíku, helia a ledů.
