Planetka
Z Wikina
Planetka, také asteroida, asteroid, planetoida nebo malá planeta, je malé křemičitanové nebo kovové těleso obíhající kolem Slunce. Svojí velikostí se řadí mezi velké planety a malé meteoroidy. Přesné rozmezí mezi těmito skupinami však neexistuje. Za planetku je někdy považována i Pluto.
Obsah |
Rozdělení
Planetky lze třídit buď
- podle jejich chemického složení;
- podle místa v planetární soustavě nebo
- vzhledem ke dráze Země - viz třídění planetek
Velká většina planetek (asi 95%) obíhá v pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera, v rozmezí vzdálenosti od Slunce 2,17–3,3 AU a s oběžnou dobou 3–6 let. Některé planetky, např. Eros, Icarus, Apollo aj., silně vybočují z hlavního pásu dovnitř, ke Slunci. Naopak, za dráhou Jupitera se pohybují vnější planetky, objevené v 70. letech 20. století.
Hmotnost planetek
Hmotnost planetek byla určována z gravitačního působení na jiné planetky. Pomocí rádiových signálů ze sond Viking se podařilo určit vzdálenost Marsu s přesností 10 m. Největší planetky (Ceres, Pallas a Vesta) vychýlí Marse z jeho dráhy o více jak 50 m za dobu asi 10 let. Ze změřených odchylek se podařilo vypočítat hmotnost všech tří velkých planetek. Celková hmotnost všech známých planetek dohromady je zhruba jedna tisícina hmotnosti Země. 90 % celkové hmotnosti je obsaženo v planetkách o průměru větším než 100 km. V pásu planetek je obsazeno 90 % hmotnosti všech planetek, 9 % je v libračních centrech a za dráhou Jupitera a zbytek (1 %) je blíže Slunci. Největší Ceres má průměr téměř 1000 km, pak následují 2 Pallas, 4 Vesta s průměry přes 500 km. Tři největší mají (v důsledku izostáze) kulový tvar, takže lze vypočítat jejich průměrnou hustotu: 2,3 g cm–3, 3,4 g cm–3 a 4,0 g cm–3. (Pro srovnání uveďme průměrnou hustotu Merkura, Venuše, Země a Marsu: 5,4 g cm—3, 5,2 g cm–3 a 5,5 g cm–3 a 3,9 g cm–3). Pátá a další planetky jsou (co do velikosti) menší než 340 km. Nejmenší mají rozměry několika set metrů. Nejmenších planetek zřejmě existuje veliké množství a přechod k meteoroidům je spojitý. Těm nejmenším – menším než 1 km – se někdy říká „mikroplanety“. Planetek větších než 250 km je jen deset. Větších planetek než 100 km je kolem 200. Planetek je tím více, čím menší jsou jejich rozměry.
Provizorní označení
Nově objevená planetka dostává provizorní označení, které obsahuje rok objevu (např. 1982), za nímž následuje velké písmeno; to odpovídá půli měsíce, kdy byl objev ohlášen (např. B je druhá půle ledna, D je druhá půle února atd.). Další písmeno označuje, o kolikátý objev nové planetky v daném půlměsíci jde (např. A je prvá planetka, B druhá atd.). Takže např. objev planetky předběžně označené 1982 DA byl ohlášen v druhé půli února a byla to prvá planetka v tomto období. Provizorní označení může obsahovat i index za posledním písmenem.
Definitivní zařazení
Definitivní zařazení do seznamu planetek a pořadové číslo dostane nově objevená planetka, až poté, co je známa její dráha natolik, že lze její polohu přesně vypočítat pro kterékoliv budoucí datum. Čísla přiděluje Minor Planets Center. Do začátku roku 2000 bylo objeveno asi 50 000 planetek, z čehož přes 13 000 dostalo číslo a jsou zařazeny do seznamu. Tato čísla rychle rostou. Měsíčně je hlášeno několik set nových planetek (pozorovaných alespoň dvě noci).
Po přidělení čísla má objevitel právo navrhnout pro planetku jméno. Jeho návrh podléhá schválení v Komisi pro jména malých těles IAU.
Ve sluneční soustavě najdeme řadu planetek (ale i komet, kráterů na povrchu planet a měsíců) s českými jmény, např. 1840 Hus; 1861 Komenský; 2047 Smetana; 2055 Dvořák; 1841 Masaryk; 3069 Heyerovský; 1931 Čapek; 2367 Praha; 2315 Czechoslovakia; 1901 Moravia; 2403 Šumava; 2321 Lužnice; 2081 Sázava; 264 Libussa (pojmenována Američanem Petersem); 2619 Skalnaté Pleso (pojmenována dr. Helinovou). Z našich objevitelů (k 1. 1. 2000) byli nejúspěšnějšími Antonín Mrkos (zatím 225 očíslovaných planetek), Zdena Vávrová (104) a Luboš Kohoutek (66).
Původně se astronomové domnívali, že planetky vznikly roztříštěním velké planety (tzv. Olbersovy planety), která by měla být podle Bodeovy řady mezi Marsem a Jupiterem, tedy v dnešním pásu planetek. Avšak vzhledem k tomu, že jejich celková hmotnost je pouze tisícina hmotnosti Země, je pravděpodobnější, že planetky jsou zbytek materiálu, z něhož se tvořily planety. Tedy „nepoužitý stavební materiál“, planetezimály. V pásu mezi Marsem a Jupiterem byla akrece planetezimál ve velkou planetu přerušena, patrně působením Jupitera.
Rotace planetek
Rotace planetek. Jasnost většiny planetek se periodicky mění. Křivka světelných změn má dva vrcholy, což svědčí o rotaci tělesa nepravidelného tvaru. Doba otočky (perioda světelných změn) je obvykle mezi 8 a 12 h. Nejkratší zjištěná je 2,8 h. Při otočce za 2,5 h by se planetka rozpadla odstředivou silou, neboť pevnost jejího materiálu a vlastní gravitace by ji nestačily udržet pohromadě. Zatím nejpomalejší známou rotaci má planetka 288 Glauke, a to 48 dnů.
Spektra a polarizace světla odraženého planetkami ukazují, že jejich povrch má podobné vlastnosti jako meteority. Většina planetek má nepravidelný tvar, jak vyplývá ze změn jejich jasnosti. Ta se mění v důsledku rotace během několika málo hodin.
Podle albeda a spektra (a tedy i chemického složení) se planetky dělí do několika skupin – viz třídění planetek.
Podle místa v planetární soustavě se planetky dělí na planetky hlavního pásu planetek, blízkozemní tělesa, Trojany v libračních centrech Jupitera. Některé mikroplanety planetky zabíhající blízko ke Slunci se na své dráze přibližují Zemi. Mohou to být kamenné mikroplanety nebo ledové komety. Dopad takového tělesa způsobil zánik značné části biosféry (nejen dinosaurů) před 65 mil. let. Do skupiny známých mikroplanetek patří Eros, Amor, Apollo, Adonis a Hermes.
Výzkum planetek
Podrobný výzkum planetek zblízka umožňují kosmické sondy. Galileo na cestě k Jupiterovi pořídil 29.10.1991 podrobné snímky Gaspry (viz obr.) a dne 28.8.93 se přiblížil k Idě. Automatická sonda NEAR se přiblížila (dne 27.6.1997) na vzdálenost 1200 km k Mathildě a v únoru 2000 k Erotovi. Evropská sonda Rosetta, vyslaná ke kometě Wirtanen, se setká s p. 3840 Ministrobell a 2430 Shipka. Japonská sonda Muses-C, (vypuštěná 2002?) přistane na Nereu a se vzorky se vrátí na Zemi.
Největší známé planetky
| číslo | jméno | rozměr (km) | hmotnost (bil. t) | oběžná doba doba (r.) | velká poloosa (AU) | výstřednost dráhy | sklon dráhy (°) |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Ceres | 974 | 1 000 000 | 4,60 | 2,767 | 0,079 | 10,6 |
| 2 | Pallas | 538 | 250 000 | 4,61 | 2,771 | 0,235 | 34,8 |
| 3 | Juno | 268 | 20 000 | 4,36 | 2,670 | 0,256 | 13,0 |
| 4 | Vesta | 526 | 300 000 | 3,63 | 2,362 | 0,088 | 7,1 |
| 243 | Ida | 58 × 23 | 100 | 4,84 | 2,862 | 0,044 | 1,1 |
| 433 | Eros | 41 × 15 × 14 | 5 | 1,76 | 1,458 | 0,223 | 10,8 |
| 951 | Gaspra | 19 × 12 × 11 | 10 | 3,29 | 2,210 | 0,174 | 4,1 |
| 1566 | Icarus | 1,4 | 0,001 | 1,12 | 1,078 | 0,827 | 23,0 |
| 1620 | Geographos | 2,0 | 0,004 | 1,39 | 1,244 | 0,335 | 13,3 |
| 1862 | Apollo | 1,6 | 0,002 | 1,81 | 1,486 | 0,566 | 6,4 |
| 2060 | Chiron | 180 | 4000 | 50,7 | 13,699 | 0,383 | 6,9 |
Odkazy
Reference
Související témata
- Centrum planetek
- Cirkuláře planetek
- Hirayamova rodina planetek
- Třída planetek
- Třídění planetek
- Skupina planetek
- Označení planetek
- Pás planetek
- Rodina planetek
- Vnější planetky
- Nebezpečné planetky
- Potenciální nebezpečné planetky
- Dvojitá planetka
- Mateřská planetka
