Vnější planetky
Z Wikina
Planetky, které obíhají za dráhou Jupitera. Zatím jich je známo přes čtyřicet. Podle dráhy a původu je dělíme na:
- pozůstatky dávných komet z Oortova oblaku, které ztratily svou těkavou složku a přeměnily se v planetky. Zatím jsou známy jen dvě – Hidalgo a Damokles: Hidalgo má průměr přibližně 50 km, Damokles 15 km. Od ostatních vnějších planetek se zřetelně odlišují velkou výstředností (0,66 a 0,88) a velkým sklonem dráhy (42,5° a 61,7°)
- kentaury, což jsou vnější planetky mezi drahou Saturna a Neptuna. Zatím jich je známo osm, pojmenovaní jsou dva – Chiron a Pholus
- vnější planetky s velkou poloosou v intervalu 30– 38 AU. Jsou zatím známy jen dvě. Protože Kuiperův pás je za 38 AU, jedná se pravděpodobně o dvě tělesa vymrštěná z pásu, která se dostala do skupiny kentaurů.
Poměrně značné nakupení vnějších planetek je mezi 39 a 40 AU. Je známo už 12 objektů a někdy se jim říká „plutino“ – bratranci Plutonovi. Podobně jako Pluto s Charonem jsou to tělesa v rezonanci 3/2 s Neptunem. Největší počet (zatím 18) vnějších planetek je za drahou Plutona, s velkými poloosami drah mezi 40 a 50 AU. Jsou to stálí členové Kuiperova pásu, jejichž dráhy jsou velmi stabilní. Jde zřejmě o původní tělesa (planetezimály), nezměněná od zrodu sluneční soustavy, a to jednak fosilní komety, jednak i skutečné planetky, jak je známe z pásu mezi Marsem a Jupiterem: z pevných netěkavých látek.
Objevovat a zkoumat vnější planetky po r. 1990 bylo mozné díky „technologické explozi“ spojené s velkými dalekohledy vybavenými kamerami CCD a umístěnými v „astronomicky privilegovaných“ místech Země: Mauna Kea, Cerro Tololo, La Palma, La Silla a Paranal (ESO), Palomar Observatory.
Obsah |