Polarizace
Z Wikina
1. Posunutí kladného a záporného elektrického náboje při vložení látky do elektrického pole.
2. Vektor, který vyjadřuje moment elektrického dipólu v jednotkovém objemu látky.
3. U elektromagnetického záření (ale i jiného příčného vlnění) preference některého směru kmitů. Za normálních podmínek jsou např. u světla kmity rozloženy rovnoměrně do všech směrů kolmých k paprsku. Takové světlo je přirozené, nepolarizované. Je-li v jednom směru intenzita maximální a ve směru k němu kolmém minimální, hovoříme o částečné polarizaci záření. Je-li minimální intenzita nulová, je polarizace úplná.
Polarizace vzniká odrazem, lomem, rozptylem světla (např. slunečního v zemské atmosféře, mezihvězdná polarizace) nebo přímo ve zdroji, jako u synchrotronového záření, maseru, Zeemanova jevu (při rozštěpu spektrálních čar v magnetickém poli).
Rovina proložená paprskem, v níž je intenzita maximální, se nazývá polarizační rovina . Rozdíl maximální a minimální intenzity v poměru k jejich součtu se nazývá stupeň polarizace. Ten je nulový pro světlo nepolarizované a roven jedné pro úplně polarizované. Pokud polarizační rovina zachovává svou orientaci v prostoru, je záření lineárně polarizované. Někdy (např. u některých vzplanutí rádiového záření Slunce) se polarizační rovina stáčí pravidelně tak, že za jeden kmit se otočí o 360°. Takové záření je kruhově polarizované.
Záření kosmických objektů je obvykle částečně polarizováno. Silně polarizováno je rádiové záření mezihvězdného prostoru. Stav polarizace je přesně vyjádřen čtyřmi Stokesovými parametry (I, Q, U a V).
Obsah |
Odkazy
Reference
Související témata
- Polarita
- Polarizace koróny
- Polarizace světla oblohy
- Polarizační helioskop
- Polarizační křivka
- Polarizační rovina
- Polarizované světlo
