Jupiter

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

(řec. Zeus, zastaralý čes. název Dobropán)

Největší planeta sluneční soustavy, pátá nejvzdálenější od Slunce. Objemově je 1000x větší než Země a jen 1000x menší než Slunce. Svou hmotností je blízko rozhraní mezi planetou a hvězdou. Jeho hmotnost však nestačí na termonukleární reakce – základní vlastnost hvězd. Je označován symbolem . Patří do skupiny čtyř obřích planet. Má 16 měsíců přirozených a jeden umělý (sonda Galileo). Stejně jako ostatní obří planety má prstence. Jsou však velmi slabé a ze Země nepozorovatelné. V antické mytologii byl synem Titána Chronose (Saturna) a bratr Neptuna (Poseidona) a Pluta (Hada). Po dědečkovi Uranovi se stal nejvyšším pánem nad oblohou a po babičce Gaie i pánem pevniny. Vládl všemu živému, bohům i lidem. Dokonale ovládal počasí (meteorologové dodnes nevědí, jak to dělal). Své nepřátele drtil bleskem jako Perun – nejvyšší bůh Slovanů. K dobrým lidem však byl laskavý. Měl lidské slabosti a páchal různé neplechy, jak o tom dodnes svědčí některá souhvězdí, hvězdy, planetky a měsíce (Např. Labuť, Býk, Orel, Blíženci, Velká medvědice, Metis, Io, Europa, Kalisto, Ganymed,Leda atd. O rodinné půtky nejvyššího pána s věrnou ale žárlivou manželkou (Herou-Junou), ani o škodolibou zábavu ostatních deseti nebešťanů nebyla na Olympu nikdy nouze. Řekové i Římané však (a právě proto) měli nejvyššího boha v oblibě a ve velké úctě - vždyť si ho vytvářeli sami podle svých představ. Rozhodně ho měli raději než jeho otce Saturna. Z mnoha chrámů jemu zasvěcených byl nejznámější chrám v Olympii (dnes v troskách). Feidias v něm vytvořil proslulou sochu (jeden ze sedmi divů světa). Jen kopie Jupiterovy (Diovy) hlavy s bujnými kadeřemi se zachovala na starých mincích. Římané mu vystavěli velký chrám na Kapitolu, neboť byl ochráncem jejich velké říše. Sem přicházeli římští mladíci, když poprvé oblékli tógu dospělých mužů. Konzulové zde nastupovali svůj úřad za přítomnosti senátu. Vojevůdcové tam obětovali Jupiterovi před odchodem do bitvy a po vítězném tažení se tam vraceli ve slavnostním průvodu složit dík. Svátky měsíčního úplňku –Idy – byly zasvěceny oslavě Jupitera. V ten den mu obětovali bílé jehně. Do dějin vešly březnové Idy roku 44 př. Kr., kdy byl v senátě zavražděn Julius Caesar. Jupiterova četná dobrodružství byla vhodným námětem pro mnoho uměleckých děl od antiky až po novověk (Rembrandt, Rubens, Tizian, Poussain, Mozart, Holt aj.).

Obsah

Složení

Jupiter je stejně jako Saturn, Uran a Neptun plynná planeta. Je složen především z vodíku a helia, s nepatrnou příměsí methanu, amoniaku, vodní páry a dalších látek. Složením odpovídá Slunci, neboť obě tělesa vznikla z téže mateřské pramlhoviny: 1 atom helia připadá přibližně na 20 atomů vodíku (resp. na 10 molekul vodíku H2). Vodíku bylo na J. naměřeno dokonce o něco víc než na Slunci. Tento přebytek pochází z oblasti vnitřních planet, odkud byl „vymeten“ praslunečním větrem.

Stavba

Z prachových zrn pramlhoviny vzniklo ve středu Jupiteru malé skalnaté jádro z křemičitanů a železa o poloměru zhruba 10 000 km a teplotou kolem 30 000 K. Obal jádra do vzdálenosti asi 50 000 km od středu tvoří tekutý kovový vodík. Tlak v jádře (způsobený tíhou horních vrstev) je několik milionů atmosfér a vodík natolik nahuštěný, že dochází k jeho ionizaci a k degeneraci elektronů. Volné elektrony jsou vlastností kovů. Kovového vodíku pozvolna přibývá, neboť každý rok se přemění velkým tlakem několik málo centimetrů tekutého molekulového vodíku na kovový. Při tom se uvolňuje teplo, takže Jupiter vyzařuje ve formě infračerveného záření dvakrát tolik energie, než přijímá od Slunce. Kdyby přestalo zářit Slunce, Jupiter by měl teplotu 100 K (–173 °C) a vyzařoval by tepelné záření s maximem kolem 40 µm. Pro srovnání, geotermální teplo Země by ji zahřálo na 10 K, takže by vyzařovala pouze submilimetrové záření. Nad tekutým kovovým vodíkem se prostírá do vzdálenosti necelých 70 00 km od středu tekutý molekulární vodík. Povrch Jupitera tedy tvoří chladné vodíkové moře. Výšku v Jupiterově atmosféře však nelze udávat v km nad vodíkovým mořem (proto byla výška sondy Galileo při jejím průletu udávána atmosférickým tlakem).

Atmosféra

Nad vodíkovým mořem se prostírá plynný obal do výšky přibližně 1000 km. Přímému pozorování jsou přístupny jen vnější části plynného obalu (atmosféra), které jsou prohřívány slunečním teplem. Podrobné informace o atmosféře na Jupiteru a o jeho měsících získaly sondy Pioneer 10 a 11 (1973 a 1974), Voyagery 1 a 2 (1979), ale především atmosférická sonda Galileo, která prováděla různá měření in situ (přímo při pádu atmosférou). Nejnižší teplota (110 K) byla naměřena v místě, kde je tlak 0,1 atm. Větry o rychlosti 600 km h–1 vanou i v nejhlubších měřených výškách (20 atm, asi 150 km pod vrcholem oblaků). Vrcholy Jupiterových oblaků vnímáme jako „povrch“, i když žádný pevný povrch nemá. Viditelné oblaky v atmosféře jsou načervenalé, žluté, bílé, namodralé, hnědavé. Tuto barevnou pestrost se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Vodík a helium, které jsou nejvíce zastoupeny v celém Jupiteru včetně jeho atmosféry, jsou bezbarvé. V malém množství jsou přimíseny i jiné prvky, jako uhlík, kyslík, dusík, síra, fosfor. Pod vlivem ultrafialového slunečního záření, bombardování ionty a elektrony z radiačních pásů a působením elektrických výbojů (blesků) reagují tyto prvky v atmosféře mezi sebou a vytvářejí četné barevné sloučeniny, z nichž mnohé kondenzují do kapiček a krystalků. Zatím co u nás jsou oblaky z vody, oblaky na Jupiteru (i na Saturnu) obsahují amoniak (NH3), methan (CH4) sníh vodní (H2O), oxid uhelnatý (CO), fosfan (PH3) aj. Barevnost oblaků pochází pravděpodobně z těchto látek. Rovnoběžně s rovníkem se v Jupiterově atmosféře tvoří světlá pásma a tmavé pruhy. Světlá pásma jsou stoupavé proudy, které se rozpínají a ochlazují. Při teplotě 156 K se tvoří oblaky amoniakových krystalků, unášené stoupavým proudem vodíku a helia, které jsou vyšší a chladnější než okolí. Naopak sestupující proudy plynů v tmavých pruzích houstnou, zahřívají se a krystalky se rozpouštějí. Tmavá barva asi pochází od hydrogensulfidu amonného (NH4SH). Vzhled Jupiterovy atmosféry se stále mění, během dnů i několika hodin. Ale už více než 100 let setrvává 20° pod rovníkem Rudá skvrna – obrovský vír chladných oblaků rotující proti směru hodinových ručiček (obdoba tlakové výše na Zemi). V oblacích je řada dočasných malých vírů. Hnací silou atmosférické cirkulace je vlastní vnitřní teplo Jupitera.

Magnetosféra

V důsledku rychlé rotace planety tečou v tekutém kovovém vodíku mohutné elektrické proudy, které vytvářejí Jupiterovu magnetosféru. Ta je mnohem silnější a rozsáhlejší než zemská magnetosféra. Jsou v ní mohutné radiační pásy. Kdybychom mohli Jupiterovu magnetosféru vidět, jevila by se nám na obloze velká jako Měsíc. Plazma zachycené v rotující magnetosféře je zdrojem rádiových vln (o vlnových délkách od decimetrů až po 30 km). V polárních oblastech Jupitera se vyskytují polární záře, podobné pozemským. Budí je však z velké části částice vyvržené z Io. Jsou také pozorovány výboje z oblaků směrem nahoru, které se podobají ionosférickým výbojům na Zemi (od bouřkových oblaků do ionosféry).

Kosmický výzkum


Vlastnosti

maximální zdánlivý průměr ze Země: 59,0° minimální zdánlivý průměr ze Země: 29,8° maximální vzdálenost od Země: 968,1 x 106 km minimální vzdálenost od Země: 588,5 x 106 km hvězdná velikost v opozici: –2,7 mag


Jupiter vs Země
vlastnost Jupiter Země
hmotnost(1024kg) 1898,6 5,974
rovníkový poloměr* 71 492 6 378
polární poloměr 66 854 6 356
průměrný poloměr** 69 911 6 371
zploštění 0,065 0,003
průměrná hustota (g cm-3) 1,326 5,520
tíhová síla (m s-2) 23,12 9,78
úniková rychlost (km s-1) 59,5 11,19
Bondovo albedo 0,70 0,385
albedo 0,52 0,376
vizuální hvězdná velikost -9,40 -3,86
sluneční konstanta(W m-2) 51,0 1380,0
průměrná teplota(K) 90,6 247,3

pozn.: *pro hladinu 1 bar ** poloměr kouleo stejném objemu jako planeta #na rovníku, v hladině 1 bar

Pohyb

Označení položek
vlastnost Jupiter Země
velká poloosa(106km 778,4 149,6
hvězdný rok(dny): 4332,589 365,256
tropický rok(dny) 4330,595 365,242
perihel (106km) 740,6 147,1
afel(106km) 816,0 147,1
perioda rotace(h) 9,925 23,9345
rychlost ve dráze(km s-1) 13.07 29.79
sklon dráhy k ekliptice(°) 1,305 0,0
výstřednost dráhy 0,04839 0,0167
sklon osy ke dráze(°) 3,12 23,45

Atmosféra(přibližné hodnoty)


Magnetosféra (model GSFC)

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Citováno z „http://www.wikina.cz/a/Jupiter“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje