Sluneční záření
Z Wikina
Elektromagnetické a korpuskulární záření vysílané ze Slunce. Ze sluneční středové oblasti jsou přímo vysílány do kosmického prostoru neutrina. Přesně řečeno elektronová neutrina, která vznikají při rozpadu protonu na neutron a pozitron. V Superkamiokande bylo pozorováno neutrinové Slunce. Elektromagnetické záření Slunce je vysíláno především fotosférou, a to rekombinací elektronu s neutrálním atomem vodíku: H + e– → H– + hn, přičemž vznikne záporný ion vodíku a vyzáří se foton o energii hn. Protože energie elektronů ve fotosféře odpovídá Maxwellovu rozložení rychlostí, odpovídá rozložení fotonů Planckově křivce. Spektrum fotosféry je spojité, odpovídá teplotě černého tělesa asi 6000 K. Protože fotosféra není dokonalým černým tělesem (a není v ní tudíž termodynamická rovnováha), v jejím spojitém spektru se tvoří Fraunhoferovy čáry. Již při zběžném pohledu na sluneční spektrum je nápadné, že čáry mají nejrůznější intenzitu a šířku. Některé jsou úzké, jiné široké, některé mělké, jiné hluboké (uprostřed tmavé). Výklad vzniku Fraunhoferových čar ve spektru patří k základním úkolům sluneční fyziky, neboť čáry obsahují informace o místě, kde vznikly. Světlo ve středu silných čar (např. ve středu čáry Halfa vodíku nebo K a H ionizovaného vodíku) je emitováno ve vrstvách vyšších (v horní chromosféře) než světlo čar slabých (ze spodní fotosféry). Při vzdalování od středu čáry do jejích křídel je menší absorpce a záření v čáře pochází z větších hloubek. K záření fotosféry – které unáší největší část energie ze Slunce – se přidávají v nižší chromosféře emisní čáry, které lze při zatmění pozorovat jako bleskové spektrum. Z nižší chromosféry také pochází rádiové záření na centimetrových vlnových délkách. Vyšší chromosféra přidává ultrafialové záření a mikrovlnné rádiové záření. Malá část (zhruba miliontina celkového elektromagnetického záření) je přidána do slunečního spektra korónou: v daleké ultrafialové oblasti, jako rentgenové záření a rádiové na metrových vlnách. Zejména v období maxima sluneční činnosti jsou významné nesvětelné příspěvky ke slunečnímu záření. Korpuskulární záření Slunce má čtyři složky:
- trvalé neutrinové záření ze středových oblastí Slunce. Podle měření v Superkamiokande bychom měli považovat neutrina za částice, které mají nenulovou hmotnost (i když velice malou) a šíří se rychlostí o něco menší než je rychlost světla;
- trvalý sluneční vítr (pomalá i rychlá složka), složený z protonů, elektronů, alfa-částic a těžších iontů;
- subkosmické záření vysílané při erupcích. Energie jeho částic jsou nižší než 100 MeV;
- při mohutných erupcích však dochází k urychlení protonů a jiných částic až do energií několika GeV. Takové relativistické korpuskulární záření se nazývá sluneční kosmické záření.
Největší část sluneční energie je v elektromagnetickém záření (ve fotonech), a to především ve světle a infračerveném záření. Mnohem méně (asi 4 %) sluneční energie je v neutrinech a nepatrný zlomek (kolem 10–4) představuje sluneční vítr a občasné kosmické záření.
Obsah |
