Superkamiokande
Z Wikina
Japonsko-americký experiment pro studium neutrin (slunečních, atmosférických, ze supernov) a stability protonu (obecně nukleonu).
V podstatě je to Čerenkovovův detektor o hmotnosti 50 000 t. Válcová nádoba z nerezové oceli o průměru 40 m a výšce 40 m je naplněna zcela čistou vodou (H2O). Na všech vnitřních stěnách je rozmístěno celkem 13 000 velmi citlivých fotonásobičů. Všechny jsou zaměřeny dovnitř. Tento registrační přístroj je umístěn v hloubce 2700 m pod povrchem v dole u japonského města Kamioka v prefektuře Gifu. Observatoř Kamioka je součástí Ústavu kosmického záření na univerzitě v Tokiu.
Obsah |
Neutrino
Neutrino (elektronové, mionové, tauonové), které se srazí s jádrem kyslíku (přesněji řečeno s jeho neutronem) v molekule vody, dá vznik nabité částici (elektronu, mionu, tauonu), která se od jádra pohybuje přibližně ve směru příchozího neutrina. Její rychlost je jen o málo nižší než 300 000 km s–1. Rychlost světla ve vodě je pouze tři čtvrtiny rychlosti světla ve vakuu (220 000 km s–1), tedy nižší než rychlost nabité částice. Částice prolétající vodou proto vybudí ve vodě Čerenkovovo záření. Jeho záblesk se registruje fotonásobiči a pomocí počítačů lze stanovit směr částice, který přibližně odpovídá původnímu směru neutrina.
Kamiokande
Detektoru Superkamiokande předcházel menší (4500tunový) Kamiokande v hloubce asi 1000 m. Koncovka -nde je zkratkou nucleon decay experiment (měření rozpadu nukleonu). Jeho úkolem bylo ověřit hypotézu, podle níž by se proton (nejlehčí nukleon) po velmi dlouhé době rozpadl na pozitron a elektronové neutrino (viz rozpad protonu). Pokus nepotvrdil předpověď, takže zákon zachování baryonového čísla zůstává v platnosti.
Atmosférická neutrina
Dalším úkolem observatoře je sledovat atmosférická neutrina, která vznikají ve sprškách kosmického záření. Měření na mnoha tisících případů ukazují, že zespodu přichází méně neutrin než shora. To je pravděpodobně způsobeno oscilacemi neutrin, tj. jeden typ se mění v druhý. Např. elektronové neutrino v mionové a naopak. Podobné oscilace jsou známy např. u neutrálních kaonů (viz mezony). Jestliže neutrina skutečně oscilují, pak by měla klidovou hmotnost – sice nepatrnou, ale nenulovou. To je důležitý objev, neboť neutrin je ve vesmíru několiksetmilionkrát více než jiných částic, např. elektronů.
Směr mnoha tisíc zaregistrovaných neutrin prozradil, ze jde o sluneční neutrina. Tak se podařilo poprvé „uvidět“ neutrinové Slunce. Koncentrace ke středu odpovídá jádru Slunce – odkud jsou neutrina vyzařována – ale rozptyl směrů je velký.