Sluneční koróna

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Sluneční koróna je nejvyšší vrstva sluneční atmosféry. Začíná nad poměrně tenkou přechodnou vrstvou, v níž prudce stoupá teplota od 10 000 K do 1 mil. K, a prostírá se daleko do meziplanetárního prostoru.

Obsah

Charakteristika sluneční koróny

Teplota sluneční koróny je kolem 2 mil. K. Je tedy podstatně teplejší než sluneční fotosféra. To je způsobeno jednak rázovými vlnami přicházejícími z fotosféry, jednak magnetickými poli, které se v konvektivní vrstvě stále obnovují a v atmosféře disipují (tj. mění se v teplo). Proměnlivá magnetická pole totiž vyvolávají (indukují) v okolním prostoru elektrické síly; protože atmosféra je vodivé plazma, tečou v ní elektrické proudy. Elektrický proud má za následek její zahřívání (tzv. Joulův ohřev). Magnetická pole vytvářejí ve sluneční koróně sevřené smyčky (angl. loops) a otevřené dlouhé oblouky (angl. arches), které jsou dobře patrné na snímcích v rentgenovém a EUV-záření. Smyčky spojují opačné polarity téže aktivní oblasti, zatímco oblouky spojují dvě různé aktivní oblasti. Výrazné jsou zejména nad aktivními oblastmi, kde je hustší a teplejší (koronální kondenzace). Naopak mimo aktivní oblasti, kde je slabé neuzavřené magnetické pole, je hustota a teplota plazmy snížená. Na snímcích se jeví jako koronální díry. Tvar a rozlehlost koróny se mění během slunečního cyklu. V maximu sluneční činnosti rozsáhlá koróna obklopuje celé Slunce ze všech stran, v minimu je omezena do rovníkových oblastí.

Vrstvy sluneční koróny

Podle původu světla se rozlišuje:

L-koróna

Je nejbližší k chromosféře. Její záření se skládá z řady zakázaných optických čar vysoce ionizovaných prvků (železa, vápníku, chromu, křemíku apod.). Ve světle byly pozorovány při zatměních a v koronografech jen zakázané čáry koróny, např. zelená čára 5303 Å iontu železa Fe XIV, červená čára 6374 A Fe X, žlutá čára 5694 Å Ca XV. Koróna pozorovaná přes filtry těchto vlnových délek se pak nazývala zelená, červená, žlutá koróna.

E-koróna

Zahrnuje všechny emisní čáry vyzařované sluneční korónou. Patří do ní nejen zakázané čáry ve světle, ale též dovolené čáry těchto i jiných vysoce ionizovaných prvků (např. Fe XXV). Při slunečních erupcích atomová jádra některých prvků vysílají gama-čáry. Pojem L-koróny se tak rozšířil ze zakázaných světelných čar až k rentgenovým emisním čarám na jedné straně a infračerveným směrem k dlouhým vlnovým délkám. Zvláště výrazné jsou tyto dovolené koronální čáry ve spektru erupcí. Toto rozšíření umožnila až gama-astronomie, rentgenová astronomie, EUV-astronomie, ultrafialová astronomie a infračervená astronomie.

K-koróna

Se spojitým spektrem bez absorpčních čar. Je to světlo fotosférické, rozptýlené na elektronech, které se v koróně pohybují vysokou rychlostí. V důsledku Dopplerova posuvu jsou absorpční čáry zcela rozmazané.

F-koróna

Rovněž rozptýlené fotosférické světlo, avšak jeho rozptyl vzniká mnohem výše, na prachových částicích meziplanetární hmoty v těsné blízkosti Slunce. Protože tyto pevné částice se pohybují poměrně pomalu, jsou absorpční čáry nerozmazané (viz Fraunhoferova koróna). K-koróna a F-koróna se označují jako bílá koróna.

Výzkum sluneční koróny

Základní poznatky o sluneční koróně byly získány při slunečních zatměních a pomocí koronografů umístěných na vysokohorských observatořích. Velký pokrok v poznávání sluneční koróny umožnily kosmické sondy (Skylab, SOHO, Yohkoh) a sluneční radioastronomie.

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje
[CNW:Counter]