Ultrafialová astronomie
Z Wikina
(UV-astronomie)
Astronomie, která poznává vesmír prostřednictvím ultrafialového záření. Pozoruje ve vlnových délkách v intervalu od 912 Å (mez Lymanovy série) až do 3500 Å (začátek atmosférického okna pro světlo). Záření z vesmíru o kratších vlnových délkách (100–912 Å) je předmětem EUV-astronomie. Na dlouhovlnný konec ultrafialového záření navazuje světlo, které sloužilo k poznávání vesmíru od nepaměti.
Molekuly zemské atmosféry pohlcují ultrafialové záření, a proto se pozorování v tomto oboru spektra konají buď z balónů ( > 2500 Å), nebo z raket a družic ( < 2500 Å). V ultrafialové oblasti spektra jsou rezonanční čáry nejhojnějších chemických prvků, především atomárního a molekulárního vodíku. Rezonanční čáry jsou velmi důležité pro poznání vlastností hvězdných atmosfér a mezihvězdného plynu v Galaxii i v aktivních galaxiích. Elektrony v atomech a molekulách v těchto objektech jsou převážně v základním stavu, z něhož (nebo do něhož) rezonanční přechod probíhá.
Prvním kosmickým objektem pozorovaným v ultrafialovém záření bylo Slunce. Přístroje byly vyneseny raketami V2. V 60. letech už pointované dalekohledy a detektory vynesené raketami nad 150 km umožnily pozorování ultrafialových hvězd. Avšak doba pozorování byla omezena na několik málo minut. Z balónů ve výškách kolem 40 km sice bylo možno pozorovat po několik hodin, avšak jen ve vlnových délkách delších než 2000 Å.
Značný rozvoj ultrafialové astronomie přinesly ultrafialové družice. Teprve ony umožnily pozorovat v celém ultrafialovém intervalu, a to po dobu dostatečně dlouhou. Pozorování ultrafialového vesmíru z družic je dvojího druhu:
- ultrafialové přehlídky oblohy s malým prostorovým a spektrálním rozlišením;
- pozorování jednotlivých vybraných ultrafialových zdrojů s vysokým rozlišením. Rozkvět ultrafialové astronomie nastal vypuštěním družic OSO, OAO, IUE, UIT, EUVE a Hubbleova dalekohledu Z nejdůležitějších poznatků získaných v ultrafialovém záření je třeba uvést: rozsáhlé horké halo kolem Galaxie a jiných galaxií a hvězdný vítr, který vane prakticky ze všech hvězd, i z bílých trpaslíků.
Mezihvězdné prostředí je průzračné pro ultrafialové záření až po hranu Lymanovy série u 912 Å. Pro kratší vlnové délky mají vodíkové atomy velký ionizační efektivní průřez, což znemožňuje pozorovat na těchto vlnových délkách objekty vzdálenější než 300 ly.
V malém rozmezí 1216–912 Å je mnoho důležitých spektrálních čar: celá Lymanova série, Wernerovy pásy molekulárního vodíku, rezonanční čáry několika nejhojnějších prvků, a to v různých stupních ionizace. Velmi důležitý je např. rezonanční dublet pětkrát ionizovaného kyslíku (O VI) s vlnovými délkami 1032 Å a 1038 Å. Dovoluje studovat horké mezihvězdné oblasti. Rozsáhlá astronomická pozorování na vlnových délkách blízko hrany Lymanovy série (912 Å) byla provedena pomocí ultrafialových spektrometrů na palubě kosmických sond Voyager.
Obsah |