Meziplanetární hmota
Z Wikina
(meziplanetární látka)
Hmota slunečního i neslunečního původu pohybující se v meziplanetárním prostoru. Všemi směry od Slunce proudí mohutný tok fotonů o výkonu 3,83 x 1026 W. Ve vzdálenosti 1 AU je hustota toku fotonů 1,4 kW (viz sluneční konstanta). Přímo od středu Slunce uniká do všech směrů tok neutrin, celkem 1038 každou sekundu. Jako korpuskulární záření (sluneční vítr) vysílá Slunce každou sekundu rychlostí 300-700 km s–1 obrovský počet (řádově 1045) protonů, alfa-částic a elektronů. Sluneční vítr je velmi řídké plazma o hustotě asi 10 částic v 1 cm–3 a kinetické teplotě kolem 100 000 K. Jeho vliv sahá až na hranici heliosféry. To vše je hmota slunečního původu, kterou emituje Slunce do meziplanetárního prostoru.
Hmota neslunečního původu jsou jednak částice galaktického větru, ale především malá tělesa sluneční soustavy, která odvozují svůj původ buď přímo od protoplanetární disku (komety, planetky, některé meteoroidy), nebo vznikla a stále vznikají vzájemnými srážkami planetek a meteoroidů. Meteoroidy a prach za sebou zanechávají komety (proudy meteoroidů).
Částicím menším než 1 mm se obvykle říká meziplanetární prach. Ročně ho Země zachytí asi 4 x 107 kg. Usazuje se na ledovcích a na dně moří. V meziplanetárním prostoru rozptyluje sluneční záření a lze ho pozorovat jako zodiakální světlo nebo jako Fraunhoferovu korónu. Působí na něj různé síly: tlak slunečního záření, gravitační přitažlivost Slunce, fotonové brzdění (viz Poyntingův–Robertsonův jev), korpuskulární brzdění slunečním větrem a Lorentzova síla. Záleží na velikosti prachové částice (pokud se nesrazí se Zemí či jiným tělesem), zda bude vytlačena tlakem slunečního záření a slunečního větru na periférii planetární soustavy, nebo zda bude její rychlost zpomalována, takže se po spirále přiblíží Slunci, kde se vypaří.
Mohutný prstenec prachu podél roviny ekliptiky objevila družice IRAS na vlnové délce 25 μm.
Obsah |
