Hmota
Z Wikina
(látka). Původně hustá výplň prostoru, to, co lze „hmatat“. Ve filosofii protiklad vědomí, realita očištěná od všeho prožívaného, duchovního. Ve fyzice často chápána v užším smyslu, který je obvykle patrný až z kontextu: např. v obecné teorii relativity je hmota protikladem vakua a je tvořena zdroji gravitačního pole, které se k ní nepočítá. Nejčastěji je hmotou míněna látka jako protiklad pole (např. elektromagnetického), přičemž látkou se míní seskupení částic s podsvětelnou rychlostí, jimž lze přiřadit (nenulovou klidovou) hmotnost. Látka by však mohla být chápána i jako soustava tvořená fermiony, které na rozdíl od bosonů splňují Pauliho princip, což odpovídá pozorované „neprostupnosti“ hmotnost, jíž se liší od pole. Základními stavebními elementy hmotnost jsou podle současných názorů kvarky a leptony, jejichž hypotetické vysvětlení podává teorie strun či rišonů. Mírou množství hmota (v nějakém objemu či tělese) je hmotnost. V pozemské fyzice a často i v astrofyzice hmotnost přibližně odpovídá počtu nukleonů v daném útvaru. Hmotnost je určována pomocí setrvačnosti (reakce na silové působení) a gravitačních účinků. Mezi hmotností částice či tělesa v klidu a jeho klidovou energií platí Einsteinova rovnice, která dovoluje chápat klidovou hmotnost jako druh energie. Někdy je tento vztah zobecňován tak, že umožňuje přiřadit jakékoliv energii (např. i kinetické či energie pole) odpovídající hmotnost. Jiní autoři rezervují výraz „hmotnost“ jen pro hmotnost klidovou a uvedeného přívlastku (klidová) pak neužívají. Částice pohybující se rychlostí světla mají podle první terminologie nulovou klidovou hmotnost, podle druhé jsou nehmotné. V rámci druhé terminologie můžeme říkat, že hmotnost je jednou z forem energie, mluvíme o přeměně hmotnosti v energii při jaderných reakcích nebo o opačném procesu při průchodu kosmického záření atmosférou či v urychlovačích. V každém případě je však třeba si uvědomit, že na (klidové) hmotnosti, jak je měřena u složitého systému, se podílí i energie vnitřních pohybů a interakcí – není tedy pouze součtem (klidových) hmotností elementárních částic. Např. v případě černého tělesa o vysoké teplotě se na jeho hmotnosti podílí i energie záření v dutině, podobně se na hmotnosti nádoby s horkým plynem podílí i kinetická energie pohybu molekul. Také průměrná hustota hmotnosti vesmíru vystupující v kosmologických vztazích zahrnuje i příspěvek záření a pohybů. V celém vesmíru probíhají mezi hmotami a elektromagnetickým zářením neustále nejrůznější interakce (absorpce, emise, rozptyl, disperze, refrakce, extinkce, fluorescence, fotoexcitace, deexcitace, fotoionizace, rekombinace, disociace, anihilace, materializace). Průměrná hustota vesmíru je především hustota jeho hmotné (částicové) složky. Zářivá (fotonová) složka převažovala (svou hustotou energie) nad hmotou v počátečních 300 000 letech (v zářivém období). Z pohybu hvězd v galaxiích a galaxií v supergalaxiích vyplývá existence nezářivé hmoty. Je jí zhruba desetkrát více nez té, která září alespoň v jednom oboru elektromagnetického spektra. Nezářivou hmotou mohou být neutrina, pokud je jejich hmotnost je nenulová – jak nasvědčují měření na Superkamiokande. Viz též antihmota,meziplanetární hmota, mezihvězdná hmota, mezigalaktická hmota.
Obsah |