Antihmota
Z Wikina
Hmota složená z antičástic. Atomy obyčejné hmoty (koinohmoty), z nichž jsou složeny všechny věci kolem nás (i náš organismus), jsou vybudovány z protonů (p+), neutronů (n0) a elektronů (e - ). Atomy a. jsou složeny z antičástic: antiprotonů, antineutronů a pozitronů.
Antičástice vznikají běžně v kosmickém záření materializací a jsou uměle produkovány v urychlovačích částic. V počátečních okamžicích vesmíru (viz velký třesk) se antičástice lavinovitě rodily materializací a zanikaly anihilací. Ve velkých urychlovačích CERN (v Ženevě) a ve Fermiho laboratoři (u Chicaga) se podařilo z antičástic vytvořit atomy antivodíku. Jejich jádrem jsou záporné antiprotony (p– ) a obal tvoří kladné pozitrony (e+).
Svět antičástic není přesně totožný se světem částic, nýbrž pouze přibližně (odborně řečeno: příroda není invariantní vůči tzv. nábojové transformaci, nýbrž vůči kombinaci tří transformací - nábojové, pravo-levé a časové). V principu je proto možný další způsob odhalení antihmoty ve vesmíru, a to ze spekter pozorovaného záření. Efekty jsou však pod našimi pozorovacími moznostmi.
A. ve vesmíru lze přímo zachytávat na kosmických sondách. Ukazuje se, že antiprotonů je 100× více, než odpovídá materializaci při srážkách kosmického záření. Dokázat antihmotu ve vzdáleném vesmíru lze pomocí anihilačních gama-čar 0,5 MeV (anihilace e+ + e– ) a 938 MeV (anihilace p+ + p– ). Pomocí čáry 0,5 MeV zjistila družice GRO rozsáhlý oblak pozitronů nad středovou oblastí Galaxie.
Perspektivním se jeví třetí způsob hledání antihmota ve vesmíru, a to pomocí elektronových antineutrin ~ve. . Při přeměně antivodíku v antihelium v antihvězdách se totiž uvolňují mohutné toky elektronových antineutrin. Dostatečně citlivé detektory na jejich pozorování však dosud nejsou k dispozici.
Obsah |
