Zamrzlost siločar
Z Wikina
Zamrzlost siločar aneb zachování magnetického toku v plazmatu je pojem z magnetohydrodynamiky a vyjadřuje spojení magnetických siločar s částicemi plazmatu, a to prostřednictvím Lorentzovy síly.
Termín zamrzlost siločar je důležitý pro porozumění mnoha jevů ve vesmíru. Název „zamrzlost“ je obrazný, neboť jde o žhavé plazma. Siločáry v plazmatu se chovají stejně jako gumové nitě zamrzlé do ledu.
Plazma a v něm zamrzlé siločáry sdílejí společný osud. V obou je energie. Je-li např. hustota energie magnetického pole (B2/8 p) větší než hustota energie plazmatu (r v2), rozhoduje o společném osudu magnetické pole. Příkladem jsou smyčkové protuberance.
Naopak převažující kinetická energie plazmatu se v důsledku zamrzlosti siločar transformuje v energii magnetického pole. Tento proces, nazývaný samobuzené dynamo, udržuje a zesiluje magnetická pole v různých vesmírných procesech. Několik příkladů:
- v konvektivní vrstvě Slunce i mnoha jiných hvězd se kinetická energie plazmatu přeměňuje v magnetické pole, které se projevuje jako sluneční činnost (nebo hvězdná činnost);
- při gravitačním kolapsu s sebou strhává zanikající hvězda siločáry, zhušťuje je (to jest zesiluje pole). Proto na některých neutronových hvězdách jsou magnetická pole mnoho miliardkrát silnější než na povrchu Země či Slunce. V důsledku zamrzlosti se počet siločar na povrchu hvězdy nezmění, zatímco při smrštění průměru o pět řádů se povrch hvězdy zmenší o deset řádů. Tolikrát tedy vzroste intenzita pole na povrchu. Proto mají pulzary (rotující neutronové hvězdy) tak obrovská magnetická pole;
- plazma unikající ze Slunce (jako sluneční vítr nebo při výbuchu Slunce) s sebou vytahuje magnetické siločáry do meziplanetárního prostoru. Meziplanetární magnetické pole pochází ze Slunce a jeho siločáry jsou ve sluneční fotosféře zakotveny. V období slunečního klidu je meziplanetární pole nenarušené a zakotvené v koronálních dírách.
Obsah |
