Plazma
Z Wikina
Ionizovaný plyn. Plně ionizované plazma sestává z iontů a volných elektronů. Částečně ionizované plazma obsahuje navíc neutrální atomy nebo molekuly. Stupeň ionizace, udávající poměr počtu iontů v 1 cm3 k součtu iontů a neutrálních atomů v témž objemu, závisí na teplotě a hustotě plazmatu, a to podle Sahovy rovnice. I když plazma obsahuje elektricky nabité částice, je z makroskopického měřítka neutrální. V objemu větším než Debyeův poloměr je počet kladně nabitých iontů stejný jako počet záporně nabitých elektronů. Shluk iontů a elektronů nazveme plazma, pokud má větší rozměr než Debyeův poloměr. Kdybychom do plazmatu vložili baterii, elektrony by se nakupily kolem anody a ionty kolem katody tak, že odstíní ostatní plazmata od elektrického potenciálu. Tento jev se nazývá Debyeovo stínění.
Elektrony a ionty v plazmatu na sebe působí elektrickou silou na větší vzdálenosti. Tím se podstatně liší od neutrálního plynu, v němž na sebe působí neutrální molekuly jen při těsném přiblížení. Na částice plazmatu působí navíc magnetické pole. Lorentzova síla je totiž nutí obíhat kolem magnetických siločar. Plazma je proto těsně spojeno s magnetickým polem, které je proniká a toto spojení (obrazně nazývané zamrzlost siločar) je jeho základní vlastností.
Plazma se řídí stejnými zákony jako plyny (hydrodynamika). Protože je velmi dobrým vodičem elektřiny, jeho chování je ovlivněno magnetickým polem. Spojením hydrodynamiky a elektrodynamiky vznikl nový vědní obor – magnetohydrodynamika. Plazma je převládající stavem látky ve vesmíru a magnetické pole je ve vesmíru všudypřítomné. Proto je magnetohydrodynamika nepostradatelným nástrojem nejen pro fyziky, ale i v moderní astronomii a geofyzice.
Slunce a vůbec každá hvězda jsou plazmová tělesa. Jejich ionizace je tepelná, způsobená nárazy částic. Ionosféra a mezihvězdná hmota jsou udržovány ve stavu plazmatu fotoionizací: ultrafialovým zářením buď Slunce v případě ionosféry, nebo horkých mladých hvězd v případě mezihvězdné hmoty.
Za zmínku stojí, ze název „plazma“ zavedl do vědy český vědec Jan Evangelista Purkyně, a to pro látku obsaženou v buňce. Název převzal americký fyzik Langmuir, který studoval výboje v plynech. Chování ionizovaného plynu ve výbojce mu totiž připomínalo chování buněčné plazmy.
Obsah |