Výtrysk
Z Wikina
Dlouhý proud plazmatu, tryskající z kosmických objektů: z komet, prahvězd, Slunce, nov, akrečního disku, pulzaru, aktivních galaxií. Září ve světle, rádiovém, ultrafialovém a rentgenovém záření. Někdy se výtrysk rozpadá na jednotlivá vlákna a uzly. Pokud jsou ve výtrysku relativistické elektrony, prozradí se synchrotronovým zářením (např. laloky rádiových galaxií).
- V ohonu komety bývají výtrysky vějířovitě uspořádány a pohybují se rychlostmi mnoha stovek metrů za sekundu. Zdrojem jednotlivých výtrysků v ohonu jsou přehřátá místa na černém povrchu jádra komety, pod nimiz sublimují ledy. Přehřáté páry pak explodují. Výtrysky rotujícího jádra jsou zakřivené. Na kometární výtrysky působí tlak slunečního větru. Formuje je ve směru pryč od Slunce a urychluje. Početné výtrysky vytvářela Haleova–Boppova kometa.
- Prahvězdy se zbavují své hmoty ve formě výtrysků, jak to dosvědčují Herbigovy–Harovy objekty.
- Výtrysk ze slunečního povrchu je protuberance, nazývaná též příboj. Vyskytují se v aktivních oblastech. Menšími výtrysky rozsetými po celém povrchu Slunce jsou spikule. Každou chvíli je jich na povrchu Slunce zhruba milion. Dosahují výšky 10 000–20 000 km nad sluneční fotosféru a padají zpět. Za sluneční výtrysky ve velkém měřítku lze povazovat výbuchy Slunce.
- Nejmohutnějšími jsou rádiové výtrysky z aktivních galaxií (např. Virgo A nebo Centaurus A), dosahující délky několika mil. km.
Obsah |
