Velký Magellanův oblak
Z Wikina
(LMC, z angl. Large Magellanic Cloud, čes. VMO)
Bližší a větší z obou Magellanových oblaků. Je nápadným jevem na jižní obloze na hranici souhvězdí Dorado a Mensa. Je to po Mléčné dráze nejrozsáhlejší objekt viditelný pouhým okem. Jeho úhlový rozměr je 18 úhlových průměrů Měsíce a celková jasnost 0,1 mag. Jeho lineární velikost je asi 30 000 ly a vzdálenost 170 000 ly. Po galaxii SagDEG ve vzdálenosti 80 000 ly je VMO nejbližší galaxie.
VMO je nepravidelná galaxie. V jejím chaotickém disku je zřetelný náznak jasné galaktické příčky, která je dominantou galaxie. Podobných nepravidelných galaxií s náznaky struktury je velký počet a jsou označovány jako galaxie Magellanova typu. VMO se pomalu otáčí. Největší rychlost jeho diferenciální rotace je 70 km s–1, zatímco u spirálních galaxií dosahuje 200–300 km s–1. Z křivky rotace lze odvodit celkovou hmotnost oblaku. Vychází přibližně na 10 mld. Mʘ, z čehož asi třetina připadá na mezihvězdnou hmotu. Střed rotace není ve středu jasné příčky s velkým množstvím svítící hmoty, ale je posunut k severu. Tzn. že svítící galaxie představuje pouze část celkové hmotnosti a mnohem větší část hmotnosti tvoří nezářivá hmota.
VMO obsahuje řadu zajímavých objektů: obrovskou mlhovinu označovanou jako Tarantula, řadu cefeid, které H. S. Leavittová (1868–1921) použila k nalezení vztahu perioda-svítivost, oblasti překotného zrodu hvězd, modré kulové hvězdokupy, zbytky supernovy SNR 0539-69.1, v níž je jeden z nejrychleji rotujících pulzarů (otočka za 16 ms – je tedy dvakrát rychlejší než pulzar v Krabu), supernova 1987A, prvá blízká supernova studovaná moderní pozorovací technikou.
Ta značně prohloubila poznání závěrečného období masivních hvězd (supernov). Projekt MACHO sleduje jasnost mnoha hvězd ve VMO a z její změny (způsobené gravitačními čočkami) usuzuje na nezářivou hmotu.
Obsah |
