Magellanovy oblaky
Z Wikina
(nesprávně Magellanova mračna)
Dvě nepravidelné galaxie, členové Místní skupiny galaxií a průvodci Galaxie. Jsou na jižní obloze. Lze je dobře vidět pouhým okem jako dva kusy odtržené z Mléčné dráhy. Malý Magellanův oblak je v souhvězdí Tucana, Velký Magellanův oblak je v souhvězdí Mečouna (Dorado).
Oba oblaky tvoří s jižním světovým pólem rovnostranný trojúhelník. Pól leží blízko slabé hvězdičky s v souhvězdí Octans. Magellanovy oblaky tak pomáhají najít jižní pól a jsou, vedle Jižního kříže, spolehlivou orientační pomůckou. Obyvatelům jižní polokoule skýtají krásnou podívanou. Vyskytují se ve zkazkách australských domorodců, v mytologii Bantu v Jižní Africe a ostrovanů v jižním Tichém oceánu. Podrobně je popsal až v r. 1519 portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan (1480–1521), velitel flotily plachetnic, která obeplula celý svět.
V obou oblacích je velké množství hvězd populace I a také mezihvězdné hmoty, z níž vnikají hvězdy. Ve Velkém Magellanovu oblaku jsou mladé modré kulové hvězdokupy. Zvlášť nápadná je hvězdokupa NGC 1978 ve Velkém Magellanovu oblaku.
Oba oblaky jsou zahaleny do oblaku chladného vodíku nazývaného Magellanův proud, který dosahuje až k Mléčné dráze. Vzdálenější Malý Magellanův oblak je protažený v zorném směru. Oba Magellanovy oblaky jsou intenzivními zdroji rentgenového záření. Velký oblak září 10 000´ více v X-paprscích než Slunce ve světle.
Protože vzdálenosti hvězd jsou v obou oblacích prakticky stejné, jsou obě tyto nepravidelné galaxie vhodné pro studium vývoje hvězd. Jasnosti hvězd závisejí jen na jejich skutečné svítivosti. Z tohoto důvodu jsou Magellanovy oblaky vhodné pro studium vztahu perioda–svítivost pro cefeidy. Tento vztah objevila slečna Leavittová při studiu cefeid právě v Malém Magellanovu oblaku.
Obsah |