Submilimetrová astronomie
Z Wikina
Studium vesmíru v submilimetrovém záření. Submilimetrová astronomie vyžaduje zvláštní pozorovací techniku. Obvykle se užívá Cassegrainovo uspořádání (viz Cassegrainův teleskop). Laditelný přijímač je umístěn v Cassegrainově ohnisku parabolické antény. Anténa je chlazena tekutým heliem, aby záření antény nezahlcovalo vlastní signál pozorovaného objektu. Anténa musí být přesně tvarována a s nerovnostmi menšími než desetina milimetru. Přijímač je chlazen tekutým heliem na velmi nízké teploty (nižší než 1 K).
Submilimetrový dalekohled musí být umístěn ve vysokých polohách, kde je minimální absorpce vodní parou a vhodné pozorovací podmínky. Známý submilimetrový Maxwellův teleskop je umístěn na observatoři Mauna Kea na Havaji. Předmětem submilimetrové astronomie jsou především spektrální čáry z obřích molekulových oblaků, planetární mlhoviny, zbytky supernov, okolohvězdné obálky, protoplanetární disky, globule, nitro temných mlhovin, mezihvězdné molekuly, komety. Velké množství molekulových emisních čar je právě v intervalu submilimetrových a milimetrových vlnových délek (viz např. submilimetrová družice SWAS). V chladných oblastech kosmického prostoru je příliš málo energie na emisi energetičtějších fotonů. Dlouhé vlnové délky submilimetrového záření jsou při tom výhodou, neboť snadno procházejí vrstvami kosmického prachu, aniž jsou pohlceny.
Pomocí plošného submilimetrového detektoru SCUBA (což je systém několika desítek bolometrů) se podařilo nahlédnout Lockmanovým průhledem v Galaxii až do nejvzdálenějších oblastí vesmíru. Infračervené galaxie v těchto oblastech pozorujeme v důsledku rudého posuvu galaxií jako submilimetrové galaxie.
Obsah |