Planetární mlhovina
Z Wikina
Emisní mlhovina, která je poslední fází vývoje hvězd podobných Slunci. Je to vývojová fáze provázející přechod od červeného obra k bílému trpaslíkovi, trvající asi 30 000 let. Astronomové ji obrazně nazývají „věnec položený Přírodou kolem umírající hvězdy“. Planetární mlhovina je rozpínající se obal červeného obra, odfukovaný tlakem záření jeho degenerovaného jádra (viz degenerace). Představuje asi desetinu hmotnosti hvězdy. Degenerované jádro odumírajícího červeného obra se objeví jako bílý trpaslík, jakmile se planetární mlhovina dostatečně rozepne a stane se průhlednou. Podle odborných odhadů 95 % všech hvězd v Galaxii skončí svůj vývoj jako bílý trpaslík obklopený planetární mlhovinou.
Ostatních 5 % jsou hvězdy s velkou hmotou, větší než 8 Mo, které zaniknou gravitačním kolapsem a skončí buď jako neutronová hvězda (pulzar), nebo jako černá díra. Pokud je hmotnost hvězdy menší než 8 Mo a větší než 1,5 Mo, zbavuje se ke konci života velmi rychle větší části svých plynů. Bouřlivé odvrhování pokračuje do té doby, dokud jádro nedosáhne Chandrasekharovy meze. Při tom se obal velmi rozepne a vychladne na několik set kelvinů; pozorovat ji lze buď jako infračerveného veleobra, nebo jako hydroxylový maser. Tato přípravná fáze pro planetární mlhovinu se nazývá OH/IR-hvězda.
Název „planetární mlhovina“ byl poprvé užit v r. 1785, neboť jejich mlhavá skvrna připomíná disk planety. Je však nevhodný, neboť s planetami nemá nic společného. Možná, že v některých planetárních mlhovin jsou skutečně vypařené atomy planet, které obíhaly původní hvězdu. Hvězdy podobné Slunci jsou totiž provázeny planetární soustavou. I Slunce za 7 mld. let skončí jako bílý trpaslík obklopený rozpínající se planetární mlhovina, která postupně pohltí planety a rozepne se na velikost celé sluneční soustavy.
Záření planetární mlhoviny je fluorescenční záření. Zdrojem fluorescence je bílý trpaslík ve středu mlhoviny, jehož teplota zpočátku přesahuje 100 000 K. Jeho intenzivní ultrafialové záření excituje atomy mlhoviny, které pak při kaskádovitém návratu do základního stavu vysílají záření, které pozorujeme.
Spektroskopicky měřená rychlost rozpínání planetární mlhoviny je 20—30 km s—1. Počáteční rychlost rozpínání je až 100 km s—1. Mohli bychom jim tedy oprávněně říkat „výtryskové mlhoviny“. Zhruba po 30 000 letech se mlhovina rozepne a zřídne natolik, že přestane být viditelná. Dosud bylo zaznamenáno více než 1000 viditelných planetárních mlhovin Skutečný počet v celé Galaxii však bude nejméně 10´ větší. V Galaxii vzniká přibližně jedna planetární mlhovina za rok.
Způsob, jakým se červený obr zbavuje svého obalu, je různý. Někdy je rozpínání spojité a stejně rychlé ve všech směrech (např. Prstencová mlhovina v Lyře), nebo probíhá v několika detonacích ve směru rotační osy hvězdy (např. Přesýpací hodiny). Při zániku hvězdy slunečního typu ve dvojhvězdě se uplatňuje precese a planetární mlhovina má spirální tvar (např. mlhovina Závitnice). Planetární mlhoviny jsou na rozdíl od oblastí H II symetrické a také menší. Oba druhy emisních mlhovin se však podobají svými spektry, která obsahují emisní čáry vodíku, dusíku, kyslíku, křemíku a jiných prvků, které byly ve hvězdě syntetizovány z vodíku (viz nukleosyntéza). Červené zbarvení je způsobeno vodíkovou čárou Halfa a jednou ionizovaným dusíkem. Zelená barva je způsobena intenzivní zakázanou čarou 500,7 nm dvakrát ionizovaného kyslíku. V době objevení byla považována za záření nového prvku (nazvaného nebulium). Slabší čáry jsou vyzařovány atomy a ionty těchto prvků He I, He II, Ne III, Ne V, O I, O III, S II, N II, N III, C II, C III, C IV, A IV aj.
Planetární mlhoviny byly nalezeny také ve Velké galaxii v Andromedě a v obou Magellanových oblacích. Barevné snímky planetárních mlhovin představují nejkrásnější pohledy na vesmír.
Obsah |
Odkazy
Reference
Související témata
- Planetární aberace
- Planetární albedo
- Planetární atmosféra
- Planetární kosmogonie
- Planetární magnetosféra
- Planetární meteoroid
- Planetární precese
- Planetární průvodce
- Planetární sonda
- Planetární soustava