Poyntingův–Robertsonův jev
Z Wikina
(Poyntingův–Robertsonův brzdění)
Meteoroidy velikosti mikrometr až centimetr se po spirále pomalu přibližují ke Slunci. Příčinou je jejich brzdění slunečním zářením, kterým se meteoroidy „prodírají“. Tento jev byl objeven J. H. Poyntingem v r. 1903 a prozkoumán H. P. Robertsonem v r. 1937. Je to obdoba aberace světla. Na těleso v pohybu dopadají fotony ze strany přivrácené ke Slunci, přičemž na čelní stranu (tj. ze směru pohybu) dopadá o něco více fotonů než na zadní stranu. Podobně jako pohyb v dešti: čím rychleji se pohybujeme, tím více skloníme deštník a tím větší je nápor deště zpředu. Na tělesa obíhající kolem Slunce působí nápor proudu fotonů, kterým se prodírají a který je brzdí. Zpomalení znamená zmenšování vzdálenosti od Slunce (tj. velké poloosy a), což má za následek pohyb po spirále ke Slunci. Částice o poloměru r (cm) a hustotě r (g cm–3), která obíhá po kružnici kolem Slunce ve vzdálenosti d (AU), dopadne v důsledku Poyntingova–Robertsonova jevu na Slunce za dobu 7 × 106 rrd2 roků.
Poyntingovým–Robertsonovým jevem se milimetrové částice dostávají z pásu planetek až k Zemi zhruba za 10 mil. let, kdežto centimetrové meteoroidy za 100 mil. let. Doba potřebná k tomu, aby se částice po spirále dostaly z pásu k Zemi, je poměrně krátká v porovnání s celkovým trváním sluneční soustavy. Milimetrové a centimetrové částice musí být proto v pásu neustále produkovány, aby se vysvětlil pozorovaný počet meteorů a zodiakální světlo. Mechanismem produkce meteoroidů (a tedy obnovování meteoroidového komplexu) jsou srážky planetek a meteoroidů v pásu planetek a rozpad komet. U prachu (o velkosti menší než mikrometr) však převažuje tlak záření ve směru od Slunce a částice jsou vypuzovány z planetární soustavy ven. Podle výpočtů by se měla v pásu planetek a rozpadem komet produkovat za sekundu asi tuna meteoroidů.
Obsah |