Vlastní záření atmosféry

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Je emise záření, k němuž dochází ve výškách nad 70 km. Přes den jsou ve vysoké atmosféře pohlcovány ultrafialové fotony slunečního záření, které způsobují disociaci molekul dusíku a kyslíku, ionizaci atomů a molekul. Excitované hladiny energie setrvávají (v důsledku velmi malých hustot) do noci, kdy dochází k opačným procesům – rekombinaci a deexcitaci. Při tom jsou vyzařovány fotony světelné, ultrafialové i infračervené.

Vlastní záření atmosféry je tedy ultrafialové sluneční záření pohlcené vysokou atmosférou během denního osvětlení a uchované do noci. Měření vlastního záření atmosféry jeví místní a časové změny. Jeho intenzita roste směrem od rovníku k pólům, což svědčí o tom, že na ionizaci a disociaci se podílejí i sluneční vítr a částice v magnetosféře. Vlastní záření atmosféry ukazuje závislost na sluneční činnosti. Je to přirozené, neboť tok ultrafialového záření (stejně jako rentgenového a korpuskulárního záření) Slunce je přímo úměrné sluneční činnosti. Přesněji řečeno velikosti a počtu aktivních oblastí na Slunci.

Polární záře nejsou způsobeny ultrafialovým zářením Slunce. K záření je budí jiný mechanismus – rychlé ionty a elektrony, které jsou vstřikovány z radiačních pásů podél magnetických siločar do vysoké atmosféry. Proto se polární záře nepovažují za vlastní záření atmosféry


Spektra nočního záření atmosféry
nizší vrstvy 70–100 km pásy molekul kyslíku O2 a hydroxylu (OH)
střední vrstvy 100–250 km čáry atomu kyslíku (5577 Å) a atomu sodíku (5890 Å)
vysoké vrstvy do 1000 km čáry atomu kyslíku (6300 A), pásy molekuly dusíku (N2) a kontinuum


Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje
[CNW:Counter]