Sluneční článek
Z Wikina
Zařízení, které přeměňuje sluneční záření v elektrickou energii. Je založen na fotoelektrickém jevu, který objevil A. C. Becquerel v r. 1839. Jsou různé druhy slunečních článků, z nichž nejužívanější je tenká polovodičová (křemíková) destička. Z přední strany jsou v krystalické mřížce deštičky některé atomy křemíku nahrazeny („dopovány“) atomy pětimocného prvku (např. fosforem). Zadní strana je dopována trojmocným prvkem (např. arsenem). Tím se v destičce vytváří p-n přechod s velkou plochou. Na přední plochu (vystavenou slunečnímu záření) se nanáší antireflexní vrstva. Přebytek elektronů na přední straně sbírá kovová síť. Zadní strana (kladná) je celá krytá. Sluneční fotony dopadající na přechodovou plochu vytvářejí mezi přední a zadní stranou napětí 0,5 V. Účinnost dosahuje až 20 %.
Sluneční články jsou hlavním zdrojem energie pro družice, blízké meziplanetární sondy, kosmickou stanici i výzkumné sondy na povrchu Měsíce či Marsu. V nepřístupných místech na povrchu Země (pralesy, pouště, hory, moře) jsou často jediným možným zdrojem energie. Například Světová zdravotnická organizace převáží očkovací látky do osamocených pouštních a polopouštních oblastí ve fotovoltaických ledničkách na velbloudech. S klesající cenou se sluneční články stávají přístupnými jako zdroj elektřiny i v obytných domech. Uspořádaný systém slunečních článků se nazývá sluneční panel. Technicky uskutečnitelná je konstrukce geostacionární fotovoltaické elektrárny (myšlenka Ing. Glasera z Pražské techniky).
Pro sondy za dráhu Marsu se kvůli slabému ozáření Sluncem sluneční články neužívají. Např. Galileo, Voyager, Cassini využívají termoelektrických článků, nahřívaných radioaktivní látkou (např. plutoniem).
Obsah |