Označení hvězd
Z Wikina
Hvězdy byly během tisíciletí podle potřeby různě pojmenovávány a označovány. Proto se stalo, že táž hvězda může mít několik různých označení (viz astronomický katalog). Např. nejjasnější hvězdu v letním souhvězdí Lyry pokaždé nenajdeme na mapě sice vždy na stejném místě, avšak v katalogu (nebo v článku či v knize) jako Vegu nebo Alfa Lyrae, ale též jako 3 Lyrae, BD +38°3238, GC 25466, HD 172167, HR 7001, ADS 11510, SAO 67174 a ještě pod jiným označením. Různých systémů označení nebeských objektů je přes tisíc. Jsou to však především označení velmi slabých objektů, jimiž se zabývají jenom astronomové úzce specializovaní. Astronom-amatér či laik vystačí s několika málo způsoby.
Hvězdy jsou především vždy přesně identifikovány svou polohou na obloze, udanou souřadnicemi, zpravidla rovníkovými souřadnicemi. Při velkém počtu hvězd (např. v katalogu Hubbleova dalekohledu nebo astrometrické družice Hipparcos) není ani jiný způsob možný.
Nejjasnější hvězdy měly od nepaměti svá vlastní jména, z nichž některá se užívají dodnes. Např. Aldebaran, Antares, Sirius,... Těch pojmenování je na tisíc (jen v Katalogu jasných hvězd Yaleské observatoře z r. 1982 jich najdeme 845 pojmenovaných).
Německý právník a astronom Johann Bayer (1572-1625) ve svém hvězdném atlase Uranometria z r. 1603 označil hvězdy malou řeckou abecedou. Jeho značení je omezeno na nejjasnější hvězdy v souhvězdí, přičemž abecední sled písmen (viz řecká abeceda) odpovídá obvykle klesající jasnosti hvězd. Alfa je (zpravidla) nejjasnější, beta druhá nejjasnější atd. Bayerovo označení bylo ihned všeobecně přijato a užívá se dodnes. Za řeckým písmenem následuje latinský název souhvězdí v druhém pádě (např. Alfa Lyrae). Pro každé z 88 dnešních souhvězdí stanovila IAU zkratku o třech písmenech – viz označení souhvězdí. Protoze řeckých písmen je pouze 24 a hvězd v každém souhvězdí mnohem více, označuje se někdy několik sousedních hvězd stejným písmenem s připojeným číslem (např. Orionův meč je z šesti hvězd p1, p2, p3, p4, p5 a p6).
Později, s hlubším poznáváním oblohy, byla zavedena čísla. Prvý anglický královský astronom John Flamsteed (1646-1719) ve svém katalogu Historia Coelestis Britannica z r. 1725 čísloval hvězdy v každém souhvězdí zvlášť, a to postupně od západu směrem k východu. To značně usnadnilo vyhledávání hvězd na mapě. Flamsteed čísloval všechny hvězdy, i ty které měly řecké písmeno (proto má Vega u Flamsteeda označení 3 Lyrae). Pro některé hvězdy, které nebyly označeny řeckým písmenem, je dodnes užíváno Flamsteedovo číslo. Na jižní polokouli, v souhvězdí, která Flamsteed z Anglie neviděl, byly hvězdy označovány lat. písmeny.
V polovině 19. stol. Friedrich Wilhelm August Argelander (1799-1875) začal určovat polohy hvězd svým tří palcovým refraktorem (7,5 cm). Jeho velký seznam Bonner Durchmusterung (BD) obsahoval 325 037 hvězd do 9,5 mag. Číslovaní v jeho katalogu je podle rektascenze, a to pro každý stupeň deklinace zvlášť. Proto má Vega označení BD +38°3238.
Dalším hvězdným katalogem po Bonner Durchmusterung byl Henry Draper Catalogue (HD) of stellar spectra, publikovaný v letech 1918–1924 Harvardskou observatoří. Pozdější dodatky byly publikovány v Henry Draper Extension (HDE). Hvězdy v HD a v HDE jsou uspořádány pouze podle rektascenze.
Posledním a zdaleka největším je katalog hvězd sestavený pro navádění Hubbleova dalekohledu (Guide Star Catalog – GSC). Obsahuje přes 15 mil. hvězd a více než 3 mil. galaxií. Je na kompaktním disku.
Proměnné hvězdy mají své zvláštní označení (viz označení proměnných hvězd).
Obsah |