Meziplanetární magnetické pole

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Magnetické pole v prostoru mezi planetami, tedy v heliosféře, a to nedaleko roviny ekliptiky. Jeho siločáry jsou zakotveny ve Slunci. Ze Slunce jsou vytahovány slunečním větrem, do něhož jsou zamrzlé. Klidný sluneční vítr se pohybuje po Archimedově spirále (takovou křivku tvoří voda vytékající z hadice, kterou točíme), a zakřivuje tak i zamrzlé siločáry. Z původního radiálního směru při výtoku ze sluneční koróny se siločáry postupně více naklánějí, takže u zemské dráhy svírají se spojnicí Slunce-Země úhel 45° a u vnějších planet jsou ke spojnici se Sluncem kolmé.

Intenzita magnetického pole v rovině ekliptiky klesá se vzdáleností od Slunce R. Nejprve klesá přibližně se čtvercem vzdálenosti (≈1/R2) a ve velkých vzdálenostech je jim nepřímo úměrná (≈ 1/R). U zemské dráhy je průměrně 6 x 10–9 tesla ( 6 x105 gauss), avšak mění se během dnů a hodin. Tato proměnlivost je způsobena nepravidelností slunečního větru. Siločáry vynášené slunečním větrem jsou otevřené. To je paradoxní, neboť magnetické pole je nezřídlové (počet siločar vstupujících do uzavřeného prostoru se musí rovnat počtu siločar z prostoru vystupujících). Žádná siločára nemá začátek a konec. Otevřená siločára směřující od Slunce se skutečně někde velmi daleko v heliosféře stáčí a vrací se ke Slunci, aby pod jeho povrchem navázala na „otevřenou siločáru“. Podél otevřených siločar snadno proudí sluneční vítr.

Polarita siločar je určena celkovým magnetickým polem Slunce a převrací se v rytmu slunečního cyklu (viz Haleův cyklus). Siločáry směřující od Slunce na jedné polokouli (např. severní) a ty, které se ke Slunci vracejí do druhé polokoule (v tomto případě jižní), se setkávají v ploše, která se poněkud odchyluje od ekliptiky a má tvar zborceného klobouku (viz obr.). V této hraniční ploše musí (podle Maxwellovy rovnice rot B = (4 π/c)j) téci elektrický proud (j), který je kolmý k siločarám. Této ploše (lépe řečeno poměrně tenké vrstvě) se odborně říká proudová vrstva. Náhlou změnu meziplanetární magnetického pole způsobuje výbuch Slunce. Vynesené siločáry jsou často téměř kolmé k rovině ekliptiky. Plazma, kterým jsou siločáry unášeny, má větší hustotu než sluneční vítr. Přechod zmagnetizovaného oblaku je zaregistrován přístroji na kosmických sondách jako meziplanetární bouře. Je-li pole orientováno k jihu magnetosféry (tj. proti směru magnetosférických siločar), dochází na Zemi k velkým magnetickým poruchám a magnetickým bouřím.

Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje