Detektor elektromagnetického záření
Z Wikina
Zařízení, které umožňuje pozorovat a měřit tok fotonů. Nejstarším a nejdůležitějším detektorem záření je oko, citlivé na vlnové délky 3500-7000 Å. To je pouze jedna oktáva elektromagnetických kmitů. Dnešní detektory, citlivé od gama-záření po velmi dlouhé rádiové vlny, pozorují vesmír v devadesáti oktávách.
Detektory elektromagnetického záření se užívají buď přímo v ohnisku dalekohledů (jako fotometry nebo k získání snímku), nebo k analýze záření v ohnisku spektrografů či polarimetrů. Pro měření celkového záření oblohy (se Sluncem nebo bez Slunce) se uzívají pyranometry, které mají jako čidlo termočlánek. Pro určení přímého slunečního záření a pro měření sluneční konstanty slouzí pyrheliometry, které měří zvýšení teploty ozářeného černého povrchu nebo ohřáté kapaliny.
Obsah |
Fotografické emulze
zaznamenávají dopadající fotony pomocí fotochemických změn. Jejich spektrální rozsah je větší než u oka a jejich předností je to, že sčítají dopadající fotony, takže získávají informace i o velmi slabých objektech, které oko (stejným dalekohledem) nevidí. Nevýhodou je jejich malá účinnost, neboť zachytí asi 1 - 2 % dopadajících fotonů.
Fotoelektrické detektory
jsou mnohem účinnější než fotografické emulze a jejich spektrální rozsah je větší. Jsou založeny na fotoefektu, což je uvolnění elektronů dopadajícím elmg. zářením. Uvolněné elektrony buď zůstanou uvnitř látky (vnitřní fotoefekt), nebo její povrch opouštějí (vnější fotoefekt). Vnitřní fotoefekt způsobuje změnu elektrické vodivosti, jak je tomu u bolometrů. Vnějšího fotoefektu (fotoemise) využívají např. fotonásobiče. Použitím různých kovů pro jejich fotokatodu se dosahuje citlivosti pro různé spektrální obory. Velkou předností fotoelektrických detektorů je jejich velký rozsah citlivosti, v němž měří lineárně. Nejcitlivější fotoelektrické detektory zaregistrují příchod jednotlivých fotonů. Ve vhodném uspořádání (např. CCD) vytváří obraz jako fotografická deska.
