Rádiové spektrum
Z Wikina
Většina rádiových zdrojů má spojité spektrum, které se hladce mění s frekvencí. Takový průběh spektra má tepelná emise i synchrotronové záření – dva základní druhy spojitého záření rádiových zdrojů. Průběh spojitého rádiového spektra, tj. závislost hustoty toku S na frekvenci n, je charakterizován spektrálním indexem: S ~ nalfa nebo S ~ n—alfa. Užívají se obě definice a je třeba si uvědomit, kterou autor příslušného textu užil. Na dlouhovlnném konci je často spektrum přerušeno v důsledku samoabsorpce.
Podle závislosti hustoty toku na frekvenci (na vlnové délce) rozlišujeme tři skupiny rádi:
- ploché spektrum — hustota toku na frekvenci nezávisí (a ~ 0). Takové spektrum mají opticky tenké zdroje tepelného záření;
- hustota s frekvencí stoupá podle Rayleighova—Jeansova zákona. Také v tomto případě jde o tepelnou emisi, avšak rádiový zdroj je opticky tlustý;
- hustota toku s klesající frekvencí roste. Takové spektrum má většina rádiových zdrojů pro frekvence menší než 300 MHz. Jsou to zdroje s netepelným zářením (převážně synchrotronové záření).
Mezihvězdné molekuly, masery a vodíkové atomy vyzařují čárové spektrum (viz rádiové čáry).
Obsah |