Leonidy
Z Wikina
(listopadový roj). Jeden z hlavních nočních rojů. Vyskytuje se kolem 17.–18. listopadu. V r. 1866 italský astronom Giovanni Schiaparelli vypočetl jeho dráhu. Francouz Le Verrier a Němec Theodor von Oppolzer pak došli nezávisle k závěru, ze meteory tohoto roje se pohybují po stejné dráze jako tehdy objevená Tempelova—Tuttleova kometa (dnes označovaná P55/Tempel-Tuttle). Později byly i k jiným meteorickým rojům nalezeny jejich mateřské komety. Proud meteoroidů rozprostřený podél dráhy Tempelovy–Tuttleovy komety nemá všude stejnou hustotu. Největší je nedaleko od komety, a kdykoliv Země prochází takovým zhustkem, pozorujeme déšť meteorů. Nejpozoruhodnější byl déšť L. v listopadu r. 1833, kdy bylo pozorováno 46 000 meteorů za hodinu. Zažili jej obyvatelé západní polokoule. Byl srovnáván s Niagarskými vodopády na obloze, s hustou sněhovou vánicí a mnozí v něm viděli znamení konce světa. O povaze meteorů se do té doby nevědělo nic. Až yalský matematik Denison Olmsted vysvětlil, že vyletování meteorů z jednoho bodu v souhvězdí Lva je důsledek perspektivy: statisíce meteorů, které té noci zazářily, se ve skutečnosti pohybovaly podél rovnoběžných drah. Proto zdánlivě vyletovaly z jednoho bodu (úběžníku drah), který byl nazván radiant („vyzařující“) . Podle polohy radiantu (rektascenze 153° a deklinace 22°) v souhvězdí Lva (lat. Leo), byl meteorický roj nazván Leonidy. Zjištění, že meteory mají kosmický původ ( a nejsou atmosférickým jevem, jak napovídá význam řeckého slova "meteor"), bylo neméně překvapivé než nezvyklá podívaná na „déšť padajících hvězd“. Tento poznatek probudil zájem o studium meteorů a vznikl nový obor meteorická astronomie. Zpětně se podařilo dokázat, že podobné meteorické deště se v minulosti vyskytly mnohokrát. Zejména působivé zprávy pocházejí z let 902, 934, 967, 1037, 1202, 1366, 1533, 1799 aj. Tato data dokazují, že velmi hustý oblak prachu z mateřské Templeovy–Tuttleovy komety se po její dráze vracejí po 33 letech (přesně 33,25 roku). Země jím procházela, jak se dalo předpovídat, v noci 17. listopadu 1966. Astronomové odhadovali, že během 20 min pozorovali asi 100 000 meteorů. Za tu dobu urazí Země trojnásobek svého průměru. Tato veličina nám dá představu o průměru hustého prachového proudu meteoroidů, který následuje za mateřskou kometou. Také podle radarových meteorů je průměr proudu meteoroidů L. zhruba 35 000 km. činnost: 14.–21. listopadu maximum frekvence: 17. listopadu zenitová frekvence meteorů: několik desítek; s periodou 33 roků až 100 000 meteorů (po krátkou dobu) poloha radiantu: α = 153°, δ = +22° posuv radiantu za den: změna α = 0,7°, změna &delta = –0,4°, rychlost meteorů: 71 km s–1
Obsah |
