Planckova konstanta
Z Wikina
Planckova konstanta h nebo také nazývaná účinkové kvantum je univerzální konstanta, kterou zavedl v roce 1900 Max Karl Planck, aby vysvětlil záření černého tělesa (viz Planckův zákon).
Energie světelného kvanta (fotonu) e je přímo úměrná jeho kmitočtu v (e = h n).
Konstantou úměrnosti je Planckova konstanta:
Obsah |
Význam
Planckova konstanta vystupuje ve všech vztazích týkajících se interakce hmoty a záření. Její zavedení znamenalo začátek kvantové teorie, podle níž neexistuje pro záření o kmitočtu n menší množství energie než h n. Planckova konstanta se vyskytuje ve všech zákonech kvantové fyziky.
Vztah energie-frekvence
Ve vztahu mezi energií a frekvencí můžeme užít namísto obyčejné frekvence f kruhovou frekvenci ω. Pak:
kde
- h = h/2π je jiná, tzv. redukovaná Planckova konstanta.
Tato hodnota je elementárním kvantem, o něž se může měnit průmět momentu hybnosti do daného směru. Vnitřní moment hybnosti kvantové částice či systému (spin) může tedy nabývat hodnot 0, ±h, ±2h,... – to jsou bosony, anebo ±h/2, ±3h/2,... – to jsou fermiony. O koeficientu h mluvíme někdy jako o spinu dané částice (tak říkáme, že elektron má spin 1/2, foton spin 1 apod.).
