Helioseizmologie

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Helioseizmologie je využití zvukových a tíhových vln ke studiu slunečního nitra. Povrch Slunce je neklidný, stále se vlní. Toto vlnění je odezvou zvukových vln v nitru Slunce. Pod fotosférou je velké množství rezonančních dutin, což jsou kulové vrstvy se společnou horní hranicí na dně fotosféry, kde se prudce mění rychlost zvuku (v důsledku prudkého poklesu teploty). Spodní plocha rezonanční dutiny (tj. hloubka pod fotosférou, kde se vlny odrážejí směrem nahoru) závisí na kmitočtu: je tím hlouběji pod povrchem, čím nižší je jejich kmitočet. Slunce – podobně jako zvon, do něhož udeříme – se otřásá nejrůznějšími kmity. Slunce se otřásá těmi kmity, jejichž vln se vejde na obvod Slunce celistvý násobek. Všechny ostatní se ruší interferencí. Jejich počet je odhadován na 10 mil. Helioseizmologie je v podstatě zvuková spektroskopie nízkých kmitočtů. Tisíce odlišných rezonujících kmitočtů zvukových vln pod fotosférou se projevují na povrchu Dopplerovým posuvem absorpčních čar. Posuvy jsou nepatrné asi 2 × 10–6 nm u vlnové délky 600 nm. Podle Dopplerova posuvu vypočteme rychlost asi 1 m × s–1. Získávání dat o helioseizmických vlnách se děje dvěma způsoby:

  1. pozorováním Slunce jako hvězdy, tj. v integrovaném světle z celého disku. Takto lze studovat velké hloubky slunečního nitra. Tuto metodu užívá několik mezinárodních sítí: IRIS (International Research in the Interior of the Sun) je organizována univerzitou v Nice a spolupracuje v ní 6 observatoří (Kumbel v Uzbekistánu, Oukaimedem v Maroku, Stanford v Kalifornii, La Silla v Chile, Tenerife na Kanárských ostrovech a Culgoora v Austrálii). Tyto observatoře pozorují oscilace v čáře sodíku z celého Slunce. Anglická síť BISON (Birmingham Solar Oscillation Network) pracuje stejně v čáře draslíku. Metodu měření v integrálním světle užíval téměř po 10 let přístroj ACRIM na SMM (Solar Maximum Mission) a necelého půl roku přístroj IPHIR na Phobosu II;
  2. pozorováním oscilací v mnoha místech slunečního disku. Registruje se široké spektrum zvukových vln, takže lze sondovat velký rozsah hloubek pod fotosférou. Nejčastější periody oscilací jsou mezi 3 minutami a 20 minutami. Národní sluneční observatoř zřídila síť GONG (Global Oscillation Network Group). Je to systém šesti pozorovacích stanic rozložených zhruba rovnoměrně kolem světa. Stanice byly zvoleny tak, aby Slunce mohlo být pozorováno nepřetržitě, tj. 24 h denně. Automatizované přístroje měří Dopplerův posuv v 65 000 bodech fotosféry. Na kosmické sluneční observatoři SOHO jsou mezi dvanácti přístroji tři věnovány helioseizmologii: SOI (Solar Oscillations Investigation), VIRGO (Variability of solar IRadiance and Gravity Oscillations) a GOLF (Global Oscillations at Low Frequencies). Důležitým výsledkem helioseizmologie je poznatek, že konvektivní vrstva sahá do hloubky 200 000 km. Rozdíly v diferenciální rotaci se s hloubkou zmenšují, takže na dně konvektivní vrstvy je úhlová rychlost rotace ve všech šířkách stejná (a odpovídá přibližně heliografické šířce 40° na povrchu Slunce). Tíhové vlny (označované jako g-vlny nebo g-mod) jsou buzeny ve středových oblastech Slunce. Jsou obdobou vln na vodní hladině a tím se podstatně liší od zvukových vln (nazývaných p-vlny nebo p-mod) v hořejších vrstvách Slunce. Ve středových oblastech se pomalu (několik dm za sekundu) zvedá velká oblast plazmatu, pak je přitahována dolů (tíží), ztlačuje spodní vrstvy. Stlačené vrstvy vytlačují oblast plazmatu proti tíži atd. Tíhové vlny jsou tedy zcela odlišné od gravitačních vln, s nimiž jsou často zaměňovány. Tíhové vlny mají ve spektru slunečních oscilací nejnižší frekvence a přinášejí informace o středových oblastech Slunce. Metodu helioseizmologie aplikují astronomové na obří planety (např. na Jupitera) a na hvězdy (astroseizmologie).

Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje