Uhlík 14

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

(14C)

Vedle stálého nejhojnějšího (98,9 %) izotopu uhlíku 12C a vzácnějšího těžkého izotopu 13C se v přírodě vyskytuje radioaktivní izotop 14C. V atmosféře je doplňován kosmickým zářením tímto způsobem: neutron sekundárního kosmického záření vnikne do jádra dusíku 14N a vyrazí z něho proton. Počet nukleonů (14) se tím nezmění, ale atomové číslo (počet protonů) poklesne ze 7 na 6. Jinými slovy, dusík se změnil v uhlík 14C. Ten je však nestálý a s poločasem 5 780 let se zbavuje jednoho elektronu.

Poměr 14C k normálnímu izotopu se udržuje v atmosféře (téměř) na stejné hodnotě. To platí i o živých organismech, které uhlík (přímo nebo nepřímo) přijímají přes fotosyntézu. Jakmile organismus odumře, zastaví se fotosyntéza a radioaktivní uhlík začne ubývat. Proto je 14C používán k datování (např. Turínského plátna, starých dřevěných staveb aj.). Jako prostředek k radioaktivnímu určování stáří je 14C použitelný jen do 50 000 let.

Množství 14C v atmosféře poněkud s časem kolísá. Tok kosmického záření do atmosféry Země je totiž regulován meziplanetárním magnetickým polem: v době slunečního maxima je pole silnější a zastiňuje Zemi (a planetární soustavu vůbec) od částic kosmického záření přicházejících z mezihvězdného prostoru. Produkce 14C je proto v době maxima sluneční činnosti nižší než v době slunečního minima. Toho využívá sluneční fyzika k určování sluneční činnosti v minulých dobách. Nezávisle tak potvrzuje výsledky získané pomocí letokruhů.


Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje