Olbersův paradox
Z Wikina
(Cheseauxův-Olbersův paradox, fotometrický paradox)
V r. 1826 upozornil H. W. Olbers na to, že v Newtonově nekonečném, homogenním a neměnném vesmíru by celá obloha měla zářit, jako by byla celá pokryta slunci. Stejnou otázku „Proč je obloha tmavá?“ si položil už v r. 1744 Švýcar Jean-Phillippe Loys de Chésaux. Avšak J. Kepler byl prvním astronomem (pokud je známo), který v r. 1610 zkoumal rozpor mezi pozorovanou temnotou noční jasné oblohy na jedné straně a domněnkou, ze vesmír (naplněný hvězdami) je nekonečný. Paradox, nad nímž se zamýšleli, zní: Ať se totiž podíváme kamkoliv do vesmíru, vždy uvidíme nějakou hvězdu. Ve skutečnosti je však obloha tmavá. Je tmavá proto, že skutečný vesmír není Newtonův.
Skutečný vesmír však není neměnný, statický, ale rozpíná se. V důsledku rozpínání vesmíru (tj. rudého posuvu) se vzdálené galaxie stávají infračervenými, pro nás tedy neviditelnými. Vzdálený vesmír tedy nepřispívá ke světlu noční oblohy, takže je (ve světle) tmavá.
Lze tedy stručně říci: obloha je tmavá, protože skutečný vesmír není takový, za jaký byl ještě před stoletím považován. V důsledku nových poznatků o vesmíru se Olbersův paradox stal bezpředmětným. Celá obloha sice září ze všech směrů, ale na vlnových délkách desettisíckrát delších, než je světlo. Není to světlo hvězd, ale reliktní záření z doby kosmologické rekombinace, kdy byl vesmír starý 300 000 let a žhavý jako povrch Slunce. V oné době skutečně zářila celá obloha jako pokrytá Slunci. Od té doby se vlnové délky světla rozepnuly, neboť se rozpínal celý vesmír. Ze světla je dnes mikrovlnné záření z celé oblohy.
Obsah |