Měsíční kráter

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

Význačným rysem měsíčního povrchu je velké množství impaktních kráterů. Jsou to kruhové deprese o průměru 1 m až 60 km. Velké krátery (asi do 330 km v průměru) se někdy nazývaly valové roviny a kráterová pohoří. Ještě rozsáhlejší kruhová prohlubeň se nazývá pánev. Na přivrácené straně Měsíce, kde je tenká kůra, do pánví vytekla z nitra láva a vznikla moře (mare).

Název kráter se vžil od 18. stol., kdy se astronomové domnívali, že jde o vyhaslé sopky. Dnes víme, že měsíční krátery byly vesměs vyhloubeny impaktem. Sopečná činnost byla bezvýznamná, i když stopy po ní (např. Vallis Schroeteri) lze najít.

Počet kráterů závisí na velikosti a na stáří té části měsíčního povrchu, na které se vyskytují. Obecně platí, že čím je povrch starší, tím hustěji jej pokrývají impaktní krátery; tím déle byl totiž vystaven kosmickému bombardování. Na této skutečnosti je založena jedna z metod pro určení stáří povrchových formací. Celkově se odhaduje, že na přivrácené straně Měsíce je asi 300 000 kráterů větších než 1 km. Na odvrácené straně je jich mnohem víc. Poměrně málo kráterů je v oblastech tmavých moří, která jsou obecně mladá. Naopak na vyvýšených světlých částech je vysoká hustota kráterů a mnohé z nich se navzájem překrývají. Tyto části Měsíce se formovaly ve starším období jeho vývoje (před více než 4 mld. let).

Měsíční kráter jsou nazvány podle význačných vědců: Plato, Archimedes, Copernicus, Tycho, Lomonosov, Ciolkovskij). Najdeme mezi nimi také české vědce: Hagecius (Tadeáš Hájek z Hájku, Biela (objevitel Bielovy komety), Anděl (autor známé mapy Měsíce). Malé krátery se pro přehlednost označují jménem nejbližšího velkého kráteru, k němuž se přidá velké latinské písmeno. Např. malý Copernicus A je nedaleko velkého kráteru Copernicus.

Obsah

Odkazy

Reference

Velká encyklopedie vesmíru

Související témata

Literatura

Internetové odkazy

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje