Indigové děti

Z Wikina

Přejít na: navigace, hledání

S výrazem Indigové děti přišla poprvé žena jménem Nancy Tappe. Indigová barva není popisem barvy aury, jak se většinou uvádí, ale vychází z vjemu Nancy Tappe – ta totiž měla vzácnou poruchu označovanou jako synestézie. (Synestézie označuje spojení dvou či více vjemů – a tak někdo může například slyšet světlo, v ústech vnímat při jídle barvy či geometrické tvary apod.) Nancy díky této „poruše“ či spíše daru dokázala rozpoznat různé barevné typologie lidí, které označují soubor osobnostních typů. Říkala, že každých několik století přichází vždy nová barva – začne se rodit více lidí s určitou charakteristikou. A na konci 60. let a na počátku let 70. let začala tu a tam vidět mezi nově narozenými dětmi právě indigovou barvu. Postupem času tato barva byla stále častějších a v posledních letech se prý rodily téměř výhradně děti tohoto typu. Při vyhledávání informací se můžete setkat s celou řadou knih, článků, filmů a videí na toto téma, ale bohužel velmi mnoho z nich je mylných – ať už vědomě ze zištných důvodů či ne. Indigoví jsou často popisováni jako naprosto zázračné děti, které mají tzv. nadpřirozené schopnosti. Mnohé lidi toto téma přitahuje a tato představa „zázračných spasitelů“ se jim líbí, ale jsou jiní, kteří se tomu buď jen vysmějí, nebo před tím začínají varovat. Můžete se ale také setkat s mladými lidmi, které tato „nálepka“ natolik otrávila, že dělají vše proto, aby jí byli co nejvíc vzdálení… a tak se odvracejí od svých skutečných schopností a poslání.

Co to tedy skutečně znamená, když je někdo tzv. „indigový“? Je to člověk, který přišel s novou energií a novým postojem k životu. Je více typů indigových a někteří skutečně mají schopnosti, které někomu mohou připadat fantastické. Mají často daleko větší sebevědomí, netápají nad tím, jaké je jejich poslání – prostě jdou a dělají, co cítí, že dělat mají. Někteří také jasně vycítí, co si kdo myslí a jestli je v souladu s tím, co sám říká. Není to ale žádná „duchařina“, jen určitý instinkt, který vyplývá právě z toho, že sami o sobě nepochybují a tak naslouchají své intuici a tomu, co jim říká jejich tělo – kdežto dřívější generace to potlačovaly, ať už na vědomě či nevědomky. Indigoví sebou nenechají snadno manipulovat a na autoritativní výchovu buď nereagují vůbec (v lepším případě) nebo se obrátí proti tomu, kdo ji na ně zkouší aplikovat… Mnozí mohou indigové děti považovat za „nevychované“, ony jsou ale prostě jen více sebevědomé a vyžadují, abychom s nimi jednali férově a jako se sobě rovnými. To neznamená, že touží po tom nás nějak ovládat, jen prostě nechtějí být zesměšňovány, zastrašovány nebo znevažovány jen proto, že jsou v malých tělech. I ony mají svá práva a často moudrost, která dalece přesahuje moudrost, jakou měly v jejich věku předchozí generace… Nancy Tappe rozlišovala 4 druhy indigových: humanisty, konceptualisty, umělce a interdimenzionalisty. Každý typ se projevuje trochu jiným způsobem a má jiné poslání. Dle webu www.indigochild.com by se však obecně dali charakterizovat takto:

• Přicházejí na svět s pocitem vlastní vznešenosti (a podle toho se také často chovají). • Mívají pocit, že si tu „zaslouží být“ a jsou překvapení, pokud ostatní ten pocit nesdílejí. • Nemají problémy se sebeúctou. Často říkají svým rodičům, „kým jsou“. • Mají problém s absolutní autoritou (autoritou bez vysvětlení nebo bez možnosti volby). • Jednoduše nebudou dělat určité věci – například čekání v řadě je pro ně problém. • Jsou frustrovaní ze systémů, které jsou orientované na rituály a nevyžadují kreativní myšlení. • Často vidí lepší způsob, jak dělat věci – doma i ve škole – díky čemuž vypadají jako „bořiči systémů“ (do žádného systému totiž nezapadají). • Zdají se být nespolečenští, pokud nejsou s lidmi stejného druhu. Pokud v jejich okolí není nikdo se stejným typem vědomí, často se obrátí dovnitř s pocitem, že jim žádný jiný člověk nerozumí. Škola je pro ně často extrémně obtížná. • Nereagují na výchovu založené na „vinně“ („Počkej, až přijde táta domů a zjistí, cos to udělal.“) • Neostýchají se, aby vám dali najevo, co potřebují.

Vězte ale, že i výše uvedená charakteristika není platná ve všech bodech pro každého indigového člověka (někteří jsou více vstřícní a je snazší s nimi vyjít, jiní jsou orientovaní na cíl a lidi kolem příliš neberou v potaz) a navíc, vztahuje se především k těm, kteří přicházeli v počátcích. Jak už to tak bývá, čím více přichází indigových, tím k více změnám už ve společnosti došlo, a proto není např. takový důvod k rebelii. Čím více rodičů chápe, jak tyto děti vychovávat a jak s nimi jednat, tím rychleji mohou přestat bojovat se systémem a mohou projevit svou kreativní část. O to víc, pokud jsou dětmi indigových rodičů, o dalších generacích nemluvě.

A tak ano – indigoví bezesporu mají velkou moc (vnitřní sílu) a veliké schopnosti, ale ty se projevují velmi přirozeným způsobem. Skutečně mění svět, ale je to prostě přirozenou součástí evoluce. Žádná velká duchařina. Mají větší sebevědomí a už se nepotýkají se sebeúctou, a tak se mohou soustředit na to, co sem přišli vykonat a projevuje se to v již velmi raném věku – šestnáctiletí přicházejí s vynálezy, které zcela mění (a ještě změní) mnoho odvětví – ekologii, lékařství, energetiku… Indigoví humanisté se zase mohou projevit třeba v oblasti politiky (již jako mladí docházejí na politická setkání a dožadují se vysvětlení od politiků na regionální i celonárodní úrovni), nebo třeba v oblasti lidských práv…

Slyšeli jste například o dívce jménem Malála Júsufzaj? Pokud ne, měli byste. Je to skvělý příklad, jak se tyto děti chovají. Narodila se v roce 1997 v Pákistánu. Přestože zde Tálibán zakázal dívkám vzdělání, ona se nebála a už jako velmi mladá učila i ostatní dívky číst i psát a bojovala za lidská práva, především právě za právo žen na vzdělání. V roce 2009 již rozdávala rozhovory pro tisk a televizi a byla nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru. V roce 2012 se ji pokusili Talibánci zastřelit, ona však byla převezena v kritickém stavu do nemocnice a když se její stav mírně zlepšil, převezli ji do Birminghamu, kde se zcela zotavila. Malála nejen přežila, ale díky těmto událostem se stala ještě známější a běžně přednáší pro instituce jako je OSN, cestuje po celém světě, přednáší, vydala svou vlastní knihu a v letech 2013, 2014 a 2015 ji časopis Times označil za jednu z nejvlivnějších osob světa. Získala také mnoho ocenění, mj. v roce 2014 Nobelovu cenu za mír…

Indigoví však nemusí působit celosvětově a rozhodně to není jejich prvotním záměrem. Prostě jdou a dělají, co považují za správné. Viděla jsem například video o desetileté dívce, která začala stavět malé domky pro bezdomovce – vlastníma rukama. Je tam prostor tak akorát na to, aby se zde člověk vyspal, najedl a umyl. Nebo chlapce, který v 6 letech začal šít hračky pro děti v nemocnicích. Už jich ušil stovky. Jiný byl zase natolik otřesen pohledem na bezdomovce, že začal šetřit a dávat dohromady batůžky se základními potřebami. Rozhlásil to i po okolí a tak místo několika desítek jich postupně nachystal stovky. A další a další.

Pak je zde ale také ještě jiná stránka indigových, kterou většina autorů pomíjí. Ona se však projeví, když se tuto sílu někdo pokusí zmanipulovat, zkrotit a přetvořit nebo prostě ignorovat. Pokud je někdo vytrvale ignoruje a násilím nutí do něčeho, co jim není vlastní, pak mohou vybuchnout a obrátit se zcela proti světu. Pokud byste takto zacházeli s někým, kdo není indigový, byl by ochoten přijmout pocit, že on je ten špatný, přestat si věřit a třeba i skončit se svým životem – ať už obrazně formou naprosté apatie nebo doslovně formou činu. Nicméně indigoví prostě jdou a obrátí svůj hněv a frustraci vně… ano, třeba tím, že vezmou zbraň a střílejí ve školách, jak se to stalo již tolikrát např. v Americe.

O to vítanější a důležitější jsou knihy, které vydala nejen jmenovaná Nancy Tappe, ale také další průkopníci – Lee Carroll a Jan Toberová. Ti společně vydali tři knihy na téma indigových a vězte, že jsou to knihy veskrze praktické a skutečně ze života.

V první knize pojmenované prostě Indigové děti kontaktovali mnoho profesionálů z mnoha odvětví, kteří se každý den setkávají a pracují s dětmi (učitele, zdravotníky, psychology, vychovatele, léčitele apod., a pochopitelně také Nancy Tappe) a ptali se jich, zda si všimli nějakých změn u dnešních dětí a tito pak přispěli do jejich první knihy shrnutím toho, co sami vypozorovali. Najdete zde nejen velmi zajímavé příběhy a rozhovory, ale také praktické rady, jak změnou přístupu či stravy dosáhnout rovnováhy u těchto dětí, kterým byla častokrát milně diagnostikována některá z poruch pozornosti. (Tuto knihu v češtině vydalo nakladatelství Fontána.)

Druhá kniha se jmenuje Indigová oslava – zde se autoři zaměřili na pohled zevnitř. Hned na začátku najdete mnoho vtipných odpovědí a názorů třeba na život a lásku od malých dětí, které vás na jednu stranu pobaví a na stranu druhou třeba i donutí k zamyšlení – jednak odkud se tato jejich odpověď vzala (že by osobní příklad?), a pak také jestli náhodou nevidí něco, co nám uniklo. Kromě těchto maličkých zde ale také najdete odpovědi a životní příběhy již od starších dětí a také od rodičů – některé vás zahřejí na duši, u jiných vás přemohou emoce. I zde jsou pochopitelně připojeny praktické rady – např. jak zlepšit nebo konečně poprvé navázat vztah s indigovými a to i v případě, že by byl již vážně narušen. Dost možná zde poznáte i příběh, který se velmi podobá tomu, který jste prožili vy sami nebo někdo z vašeho okolí – třeba i sami sebe rozpoznáte coby indigové.

Je to velmi krásná a svým způsobem i léčivá kniha. A ať jste vy nebo vaše děti indigoví nebo ne, najdete zde také další zajímavé techniky – totiž jak obnovit vztah se svým vnitřním dítětem a tak výrazně zlepšit či dokonce uzdravit svůj život… (Tuto knihu v nejbližší době vydá nakladatelství Wikina.)

A třetí díl série od Leeho Carrolla a Jan Toberové se jmenuje Indigové děti 10 let potéKurzíva. Vznikl jednak proto, aby autoři ukázali, jak se indigoví změnili během deseti let od napsání první knihy, ale také proto, aby zdůraznili, kdo indigoví jsou a kdo indigoví NEJSOU. Právě protože viděli, jak mnozí další autoři využili tuto záležitost pro vlastní obohacení a prezentují světu věci, které se nejen nezakládají na pravdě, ale mohou působit velmi negativním způsobem. Mnozí převrací tento přirozený evoluční vývoj na jakousi duchařskou či „mimozemskou“ záležitost. Lee a Jan poukazují na to, že jedním z takových „děl“ byl například film Neala Donalda Walsche nazvaný právě Indigo. Je to krásná pohádka, ale bohužel nijak neposloužila tomuto tématu, naopak jej určitým způsobem zdiskreditovala. Vězte, že i Lee a Jan jsou součástí „světa ezoteriky“ – i oni věří (respektive znají) věci mezi nebem a zemí, přesto ale udělali vše proto, aby tato záležitost nebyla ani strašidelná ani divná, a chopili se ji velmi uzemněnou a praktickou formou, protože si uvědomují, že je velmi důležité, aby se zakládala na věcech, které může vidět a vyzkoušet každý, aby nikoho neodrazovala. Není to záležitost jen lidí, kteří jsou součástí jakéhokoli náboženství či tzv. hnutí New Age, ale je důležité, aby tento fenomén rozpoznali lidé, které tyto věci nikdy nelákali. Protože pokud sami uvidí, že na tom skutečně něco je, mohou tak navázat lepší vztah se svými blízkými a dost možná i sami se sebou. Když pochopí, že to není nic divného, mohou s pomocí těchto rad dosáhnout skutečného pokroku a pomoci tak tomu, aby ve světě přišly změny mnohem láskyplnějším a mírumilovnějším způsobem. Nebudou mít totiž tendence bojovat s tím či potlačovat něco, co může zpočátku vypadat jako problém, ale ve skutečnosti je to přicházející řešení…

A tak lze téma indigových shrnout takto: nové děti, které přicházejí, již netolerují staré způsoby výchovy a vlastně žádné zastaralé a zkostnatělé systémy. Pochopitelně i indigoví jsou velmi různorodí, jak už to tak bývá, ale některá specifika pro jednotlivé typy najdete právě ve výše zmíněných knihách. A obecně lze říci, že coby rodiče bychom s nimi tedy měli zacházet zcela přirozeně jako s jakýmkoli jiným člověkem – s respektem, důvěrou a láskyplně. Vést je tam, kde vedení potřebují a kde o něj stojí, ale zároveň je často nechat činit svá vlastní rozhodnutí ve věcech, které se jich bezprostředně týkají, nebo se spolupodílet na tom, co ovlivňuje celou rodinu. A rozhodně bychom jim neměli stát v cestě za tím, co vnímají jako své poslání – buď jim můžeme dát prostor a jen sledovat, co dokážou, případně jim můžeme nabídnout pomocnou ruku. Společně můžeme dosáhnout veliké změny. Tyto principy koneckonců platí pro každé dítě, nicméně indigové je takové, které se nespokojí s ničím menším. Naopak se to obrátí proti těm, kteří se o to budou snažit.

Pozn.: Lee Carroll se pokusil upravit komentář k tomuto tématu na Wikipedii – přestože jsou velmi kritičtí k celému tomuto fenoménu, nepokusil se změnit nic z této kritiky, pouze tu část, kde tvrdí, že indigová barva je barvou aury. Nic víc. Udělal to třikrát a pokaždé jeho úpravy odmítli. A proto se rozhodl vydat toto varování:

Wikipedie není fér k popisu tématu indigových dětí. Její dobrovolníci jsou velmi předpojatí a neumožní, aby autor provedl byť velmi jemnou úpravu či aktualizaci informací. Na základě naší zkušenosti cítíme, že by tedy neměla být používána jako zdroj ve významných a důležitých případech. Je zde příliš předpojatosti a jsou zde potlačovány zásadní informace.

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Stránky
Nástroje
[CNW:Counter]